Poezie Martina Honzáka

Vlastimil Třešňák

Die Kameraden

Sedá tam denně, opřen o zeď zády

moh by bejt můj táta, ale nemusí

vzpomíná na frontu, na Rusko,

     na kamarády

kolem sebe vajgly, Lambrusco,

     kámoše vágusy

„Hele to znáš, jak se potká

     Roubíček s Kohnem?“

„Neznám, jede mi tramvaj,

     povídejte, honem!“

„Also tak s ní nejezdi, vždyť pojede jiná…“

Nikam jsem nejel, podal mi láhev vína

„Dý fáne hoch!“ pokašlal si bradu

rozšmajdaný boty, přes ně galoše

ukazuje do dálky, někam ke Stalingradu

„Kašlu na boty, šajse, a co ty?

Furt tak sám, jestlipak máš taky kámoše?

Die Kameraden z bojů, z války,

     ze sloty?“

Die Kameraden?

„Mám! Javól, natýrlich, ano!

Právě kvůli nim je přes další sloky razítko

     cenzurováno!“

Třešňák, Vlastimil: Inventura (2005)

     Text přímo sálá napětím – významovým, situačním i jiným. Je zde tolik rovin, že alespoň některých by opravdu stálo za to si všimnout. Název i občasná německá slovíčka napovídají, že Třešňákův text vznikl v exilu. Přesto užití množného čísla (pro Čechy známého slova) v názvu v němčině má své opodstatnění, ke kterému snad dojdeme dále. Jedna z rovin (snad ta nejdůležitější) se totiž rozhodně kamarádství týká.

     S refrénem je to poněkud složitější, píseň má 4.36 minut a jako refrén, tedy to nejpodstatnější sdělení se po odzpívání celého textu a hudebního sóla opakuje část od „Kašlu na boty…“ po „Die Kameraden?“, zato, jak si ukážeme, je to volba fascinující a závratně hluboká…

     V textu nahlížíme na situaci setkání dvou neznámých, mezi nimiž dojde k závažnému sdělení, nebo minimálně k nastolení závažného tématu, přičemž hybatelem zde je překvapivě onen „vágus“: spustí lavinu myšlenek autorových a tento pak dojde k poněkud stísňujícímu závěru…

     Pojďme ale po jednotlivých verších. Pomineme-li název, který pojmenovává předmět úvah celého textu, v prvních několika verších budeme uvedeni do určité situace: je nám představený „vágus“, bezdomovec, někdo, koho bychom si asi normálně ani nevšimli, člověk, kterého jsme zvyklí přehlížet, dělat, že neexistuje, dělat, že propad skrz sociální síto je jevem tak řídkým, že výsledek pak musí nutně značit, že si za to tito lidé mohou sami. To ale zde Třešňák neřeší, ani to není pro tento text podstatné. Podstatné je, že si jej všiml. Prvních šest veršů první sloky je čistě popisných:

     První zní takto: „Sedá tam denně, opřen o zeď zády“ – celá tragika bezprizornosti je obsažena ve slůvku „denně“. Opakující se činnost, která podle měřítek lidské „užitečnosti“ (tedy z hlediska toho, jak je člověk užitečný pro společnost) nepřináší vůbec nic, navíc slůvko „sedá“, které je také ve tvaru, který označuje činnost opakující se, jen se slůvkem „denně“ umocňuje tento dojem. Příslovce „tam“ ukazuje na místo, kde autor vídává tohoto člověka, kterého nachází vždy v poloze „opřen o zeď zády“.

     V druhém pak zazní znepokojivé „moh by bejt můj táta, ale nemusí“. Všudypřítomná Třešňákova dvojznačnost je skrytá i zde, kdy na jedné straně naznačuje bezdomovcův věk, na druhé straně příměrem k osobě blízké „táta“ jej jakoby připodobňuje sobě, vztahuje jeho situaci do svojí osobní roviny (jablko nepadající od stromu daleko); oba tyto aspekty jsou trochu popřeny slovy „ale nemusí“; slovo „nemusí“ pak nezní úplně stejně jako „nemůže“…  

     Třetí verš „vzpomíná na frontu, na Rusko,“ ukazuje, že tento člověk má svou minulost, dokonce minulost, ve které byl zřejmě přínosem pro společnost, byl účasten na tvorbě dějin, tato účast je konkretizována slůvkem „Rusko“. Už teď nás může napadat, proč člověk skončí takhle… a náhle báseň zaplane novým rozměrem – čtvrtým veršem. V něm stojí pouze „na kamarády“ a je i horizontálně trochu oddělen od ostatního textu… Zatímco dosud byl text víceméně statický, tímto veršem se báseň náhle napne, zde nastoluje básník klíčové téma, téma, které se ho hluboce dotýká a které bezdomovec pokládá za zásadní (to jediné, na kterém záleží) a přímo se na ně zeptá. Setkává se zde tedy náhle a jakoby nahodile jedno spojující téma vyřčené (o několik veršů později) člověkem mimo společnost a dotknuvší se člověka ve společnosti…

     Pátý verš opět přechází v popis, dokresluje situaci (a zdůrazňuje jakousi zvláštnost sblížení v onom společném tématu, nad kterým lze přemýšlet), v níž došlo k onomu sblížení: „kolem sebe vajgly, Lambrusco,“ – tedy hloubali-li bychom dále, pak „vajgly“ mohou představovat neužitečnost, zbytečnost (je to něco, co zbude po vykouření cigarety – a tím pozbude své užitečnosti; snad podobně jako „vágus“) a „Lambrusco“ obvyklé řešení tohoto životního pocitu, postoje (alkohol). Předchozí vážnost tématu poněkud zmírní šestý verš „kámoše vágusy“, kdy základní tematické slovo „kamarády“ je zde ve tvaru „kámoše“, tedy snad ne opravdové kamarády, ale spíše souputníky, spoluztroskotance…  „vágusy“; ostatně v tak typickém třešňákovském vícesmyslu by mohlo jít o metaforické zpodobnění pátého verše veršem šestým, protože se v textu nepraví, že by byl dotyčný vágus ve společnosti dalších takovýchto lidí... Ale šestý verš současně tím, jak ukáže rozpor mezi „kamarády“ a „kámoše“, ukáže také hloubku a napětí celého dalšího sdělení, které se týká kamarádství jako takového.

     Zbylých pět veršů první sloky básně stojí v jakémsi protikladu opisnosti veršů předchozích. Docilují toho uvedením přímé řeči, oslovení. První osloví vágus autora (v přeneseném slova smyslu je jím osloven vlastně už předtím, zaujal ho, všiml si ho). Všimněme si nyní spádu, dynamiky sedmého verše: „Hele, to znáš, jak se potká“: familiární oslovení „hele“ a přímé tykání je z pozice staršího jakoby v pořádku, ale nevíme, „kolik“ je autorovi, aby mu lidé mohli tykat… tykání zde má jiný význam než ukázání, kdo je na společenském nebo věkovém žebříčku výš nebo níž, resp. že by se onen vágus nějak vyvyšoval… Spíše poukazuje na to, že pro onoho váguse je tykání přirozená záležitost (jistě nevyká nikomu – společenské normy pro něj víceméně neplatí), zatímco pro autora dosud platí (viz jeho vykání v dalších verších). Současně je v sedmém verši jasně ukázáno, co je cílem  bezdomovcovy promluvy: komunikovat, pobavit historkou, vtipem: „jak se potká“ – viz osmý verš „Roubíček s Kohnem“ – navíc ale historkou s typickým začátkem „většiny“ židovských anekdot… Proto možná pak překvapí začátek devátého verše slůvkem „Neznám“: „Neznám, jede mi tramvaj,“ která má přesah do verše desátého, v němž je apel na pokračování, dokončení anekdoty: „povídejte, honem!“, ovšem ještě s jakýmsi odstupem znázorněným určitým spěchem autorovým („jede mi tramvaj,“ „honem!“). Současně je ale tento spěch tlumen opačnou tendencí – zájmem o onu historku třeba už jen slovem „Neznám“ (že by neznal takovýto začátek?), ale i „povídejte“; zájmem o to, co mu je schopen sdělit takovýto člověk (který ho vizuálně zaujal už o hodně dřív, než spolu promluvili).  Celá sloka, úvodní rozhovor končí vágusovou promluvou (jedenáctým veršem), v níž si nárokuje autorův čas: „Also tak s ní nejezdi, vždyť pojede jiná…“, ale současně (nebo paralelně vedle sebe) ukazuje druhý význam, totiž že na tom, zda je nutné stihnout právě tuto tramvaj, nezáleží – „vždyť pojede jiná“. Je to sice náhled vágusův, pohled člověka, kterého společnost nenutí stihnout žádné časové, pracovní, společenské ani jiné závazky, ale – autorovi se ta myšlenka zalíbí, zaujme ho. Jak je patrné z další sloky.

     První verš druhé sloky „Nikam jsem nejel, podal mi láhev vína“ rozkrývá v první části autorovo rozhodnutí (těžko říci, zda na základě vágusova argumentu) dvojím záporem, který jakoby umocňuje toto rozhodnutí, pevně nás přesvědčuje… v druhé části „podal mi láhev vína“ je opět aktérem sblížení a bezprostřednosti, přijetí „mezi sebe“ vágus  jej nejprve oslovil (první sloka), poté mu i nabízí z toho mála, co má; pravda, není to dělení se o poslední zbytky jídla, je zde jiná rovina než dobrosrdečnost a obětavost svatého Martina – spíše rozdělení se o něco, co je přirozenou součástí vágusova života.

     V druhém verši autor z básnicky zkrácené promluvy vybírá vágusovo zvolání „Dý fáne hoch!“, kde je snad nejvíce patrné, že vágus je Němec; národnost je patrná i jinde v textu, autor mu občas nechá v promluvách nějaké to německé slovíčko („Also“ apod.), nyní ale zřejmě pro dvojsmysl německého výkřiku jej ponechal celý. Ale alespoň jej „počeštil“ přepisem… toto zvolání totiž znamená jak „Vlajku vzhůru!“, přičemž by to mohlo opět připomínat vágusovo působení v armádě, vzpomínky na minulost, upomínku na kamarády, boj, nebo podnět k nové naději… ale současně to znamená „silný zápach alkoholu“ – a my si můžeme vybrat i druhou interpretaci, totiž autorův bezprostřední dojem z blízkosti váguse… Nebo v tom můžeme hledat obojí – vágus to mohl myslet tak, autor onak… každopádně druhá část verše „pokašlal si bradu“ naznačuje i cosi o zdravotním stavu váguse, případně o jeho nadšení z tohoto zvolání, které se vystupňovalo až v záchvat kašle.

     Třetí verš je kupodivu opět popisný: „rozšmajdaný boty, přes ně galoše“ a dokresluje nám vizáž tohoto pána. Současně má ale tento verš význam v souvislosti s pátým veršem druhé sloky, k němuž se dostaneme brzy a tento náhle popisný verš nám vyjeví celou svou působivost. Vzhled je totiž něco, čeho si autor, přeci jenom člověk skrz sociální síť nepropadlý (čili jako téměř každý z nás), všímat prostě musí, nelze to ignorovat (šaty dělají člověka apod.).

     Čtvrtým veršem, jakousi básnickou zkratkou, autor nechává váguse vzpomínat (on možná ani nepřestal) a slovy „ukazuje do dálky, někam ke Stalingradu“ sice určuje místo (již zmiňovaného Ruska), ale současně (protože vágus vzpomíná) také čas, minulost… vyprávění tohoto pána je dokreslováno gestikulací.

     Z pátého verše je patrné, že se nejedná o monolog. Promluvy autorovy ale zřejmě v těchto místech nejsou natolik podstatné, aby byly zmíněny. Napovídají tomu tento a následující verše, v nichž promlouvá vágus a které jsou ohraničeny uvozovkami. Pátý verš zní „Kašlu na boty, šajse, a co ty?“ naráží na nevyřčenou zmínku o vágusových botách (možná mu autor nabídl nějaké své starší) a je zde opět patrná konfrontace dvou lidí zcela rozdílných světů, z nichž jeden chce možná pomoci, možná být slušný a jen se zeptat a druhý boty opravdu nevidí jako prioritu: „Kašlu na boty“ a podbarvuje to slůvkem „šajse“, které jen umocňuje to, jak moc na botách nezáleží, jak moc záleží naopak na druhé části sdělení: „a co ty?“ Prostý, ale upřímný zájem o druhého člověka je tu vlastně stejně nečekaný, jako oblažující. Šestým veršem se dokonce ukazuje, jak byl vztah povšimnutí si druhé osoby oboustranný: „Furt tak sám“. Náhle už tu není pouze autor, kterého zaujal podivný bezdomovec, ale i bezdomovec, který si autora všiml a ptá se ho na důležitou věc: „jestlipak máš taky kámoše?“ Jak jsme si naznačili dříve, slovo „kámoš“ by tu ještě nemuselo znamenat tolik, ale vágusova promluva pokračuje sedmým veršem „Die Kameraden z bojů, z války,“ kdy německé „Die Kameraden“ je jaksi jakoby nadřazené jak pojmu „kámoš“, tak pojmu „kamarád“. Navíc jej autor ponechal v textu ortograficky německé, což jinde nedělá… Možná tímto slovem neoznačuje přímo „přítele“, nejbližšího z kamarádů, ale spíše ukazuje na silné pouto: „z bojů, z války“, tedy kamarádství vzniklé za nesnadné situace, prověřené situací popsanou ve verši osmém: „ze sloty?“, přičemž je tento osmý verš také oddělen horizontálně od ostatního textu. Zdůrazňuje, že autor sám nemusel prožít válku, boje, ale minimálně „slotu“ prožil nepochybně.

      Autora na chvíli vágusova otázka zarazí, donutí jej přemýšlet: „Die Kameraden?“ Tímto veršem také končí refrén, který v písni začne (po odezpívání celého textu), jak jsem zmínil výše, pátým veršem druhé sloky. Zdůrazňuje, nakolik je důležité „kašlat na boty“ a přemýšlet o tématu „Die Kameraden“. Verš utváří samostatnou sloku, v pořadí třetí. Tematicky se vztahuje k předchozím veršům, přesahuje ovšem i do veršů následujících a odkazuje i k názvu. Je to také verš (sloka) po odezpívání refrénu ještě několikrát opakovaný.

     Čtvrtá sloka je odpovědí na otázku „Die Kameraden?“ Po důkladném zamyšlení autor dochází k trochu hořkému závěru… V prvním verši čtvrté sloky odpovídá kladně spíše na otázku „jestlipak máš taky kámoše?“ Několikerá kladná odpověď je nádhernou ukázkou patosu smíchaného s cynickým úšklebkem, tak typickým znakem mnoha Třešňákových textů: „Mám! Javól, natýrlich, ano!“ zní první verš. Ten důraz kladený na potvrzení toho, že autor opravdu má kamarády (není sám), přestože je vídán sám (viz „furt tak sám“), navíc smíchaný tak, aby tomu rozuměl Čech i Němec, má své opodstatnění zejména kvůli důležitosti tématu celého textu. Autor nás nechce nechat na pochybách, přestože viditelně sám pochybuje, jak je patrné z dalších dvou veršů: „Právě kvůli nim je přes další sloky razítko / cenzurováno!“ Autor by o nic mluvit možná chtěl, ale nemůže („cenzurováno“). Lze se jen domnívat, které jsou to důvody pro cenzuru… Nepochybně natolik silné, aby vzniklo takové napětí, které prostupuje celým textem; napětí vyvěrající ze zamyšlení nad tématem kamarádství „ze sloty“ a napětí vznikající srovnáním situace vágusovy (žádné kamarády kolem sebe nemá, jen „kámoše vágusy“) a autorovy (také kolem sebe žádné kamarády nemá, dokonce ani o nich nemůže mluvit – razítko cenzurováno je „přes další sloky“, ty tudíž reálně nevidíme). Nedozvíme se ani, zda „razítko cenzurováno“ bylo dáno někým třetím, nebo autorem samotným. Spíše ale tón celé „zpovědi“ vyznívá ve prospěch autocenzury: „Právě kvůli nim“ sice může znamenat, že je mu zakázáno o nich mluvit, ale zrovna tak, že jim nechce autor sám svým mluvením uškodit, nebo dokonce že jej svými činy zklamali a stydí se o nich mluvit (a nechce je zveřejněním jejich činů pohanět)… Té poslední zmíněné interpretaci by napovídalo pokračování této písně v textu Třešňákovy knihy Plonková sedmička[1]. Jisté je ovšem jen to, že je celé další mluvení o kamarádech ve smyslu třetího verše (i graficky horizontálně odděleného) „cenzurováno!“, tudíž nemožno nahlédnout a dopátrat se. Můžeme se jen domýšlet, ale to dělá text o mnoho zajímavější.