Poezie Martina Honzáka

Benzínka

Zdevastovaný na benzínce

jsem si dal kafčáka

a pak jsem přemýšlel

o svém životě,

co asi bude dál

– jestli vůbec nic,

anebo bageta.

Zdevastovaný na benzínce

jsem chvíli postával,

čuměl a přemýšlel

o svém životě,

co asi bude dál

– a nic se nedělo

a já to nechápal.

Nemůžu se ani hnout,

nemůžu se rozhodnout.

Zdevastovaný v dodávce

jsem sebral drobáky,

který jsem poztrácel,

a pak jsem vystoupil,

co asi bude dál

– až se vrátím zpátky.

Back inside.

Zdevastovaný na místě

jsem pořád postával,

čuměl a přemýšlel

o svém životě,

co asi bude dál

– a nic se nedělo

a já to nechápal.

Nemůžu se ani hnout,

někdo ve mně vypnul proud.

Život je fakt prímovej,

říká ve mně Tom Sawyer,

život je fakt prímovej,

já vím.

(Vypsaná fixa: Čtyři slunce, 2012, text Márdi)

     Pojďme se společně podívat na malý poetický náhled na jedno takové zastavení v životě, které čas od času udělá každý z nás. Autor tohoto textu má mimořádný dar dívat se na věci v neobvyklých souvislostech a kulisách.

      Hudební stránku opět pomineme, třebaže je zde patrný vliv skupiny Blur a jejich songu Coffee And TV – především v samotném začátku písně. Nemyslím si, že je to něco špatného, koneckonců vznikla píseň velmi originální a pro Vypsanou fixu poměrně neobvyklá (vybočující z jejich obvyklé tvorby).

     Celý text se skládá ze dvou rovin, z nichž jedna je dominantní (je zde rozvíjena základní myšlenka) a druhá stojí v opozici jako minoritní (a umožňuje více výkladů).

     Čtyři sloky se zabývají právě onou první rovinou a jsou vlastně do jisté míry obměňovaným vyjádřením téhož: lapidárním shrnutím (a současně popsáním té samé myšlenky) je pak refrén, který zkrátka koresponduje se slokami. Vybočením z tohoto „postávání na místě“ je pak poslední sloka, jež jediná umožní skutečný pohyb směrem mimo základní smýšlení (jež je rozvedené ve čtyřech slokách a v refrénu.

     „Benzínka“ sehrává v tomto textu zajímavou roli: je to místo určené k „zastavení“ a „dobíjení“ věcí: těch, díky nimž jsme schopni se přemísťovat, „posouvat se“, ovšem věcí „vnějších“: aut, motorek, autobusů, dodávek… Na těchto místech často hledáme cosi, co nám umožní „dobít se“ i vnitřně: obvyklé kávy a jiné stimulující nápoje. Tento text si všímá stavu, kdy ono „vnitřní“ dobíjení se nefunguje, je narušeno; v kontrastu s možným natankováním vnějších věcí pak autor vykresluje tento stav velmi působivě.

     Základním prvkem, kterým je umožněno rozvíjení první roviny, je pocit, jejž vyjadřuje slovo „zdevastovaný“: něco jako „semletý“, poničený vnějšími i vnitřními vlivy, a to (zde) z blíže nespecifikovaných důvodů: můžeme se jen domýšlet. Což je dobře, protože to zase umožňuje vcítění se, tedy identifikaci s textem: procítění téhož (podobného) stavu, kdy si posluchač dosadí vlastní konkrétní prvky do obecného vzorce autorova textu. V tom je (mimo jiné) síla Márdiho textů.

Zdevastovaný na benzínce

jsem si dal kafčáka

a pak jsem přemýšlel

o svém životě,

co asi bude dál

– jestli vůbec nic,

anebo bageta.

     První verš vyjadřuje onen nám již známý pocit spolu s lokalizací na místě, které je obvyklé právě pro zastavení při naší mnohdy divoké a vysilující cestě za různými cíli, radostmi i povinnostmi. Další dvě sloky začínají týmž slovem, ovšem obměňuje se zde slovo druhé. K tomu později.

     Druhý verš ukazuje snahu o nabrání vnitřní energie, a to slovem neobvyklým: kafčáka; je jím vyjadřen osobní vztah (soukromým pojmenováním obvyklé skutečnosti). Dostáváme se zde chtě nechtě i k výstavbě textu: autor potlačil rýmy až k hranici, kde do rýmotvorného procesu vstupují mnohdy už jen samohlásky (benzínce x přemýšlel). Některé verše nejsou rýmovány vůbec (v první sloce sudé). Nutno říct, že to není na škodu věci, daří se tím více upoutat pozornost na myšlenkovou stavbu textu.

     Třetím veršem se nám otevírá prostor pro úvahu: a pak jsem přemýšlel, a to v první osobě, která identifikaci velmi usnadňuje. Současně tímto veršem vstupuje do prostoru textu jakási první varianta, první činnost. Ta je duševního rázu (přemýšlení) a navozuje atmosféru, která je pro celý text typická.

     Čtvrtý verš dává přemýšlení předmět: o svém životě. Téma je zde až nečekaně velké (ba by mohlo až zavánět jakousi laciností – velká slova bývají nadužívaná a vlastně vyprázdněná), nicméně v souvislosti s lokalitou je natolik nezvyklé, že umožní pozoruhodné vyznění. Obzvlášť, když do hry vstoupí pátým veršem další nečekaná otázka: co asi bude dál. Autor si zkrátka umí získat pozornost a dělá to tak hravě, až vyvolá zvědavost. A ta je pro přijetí mnoha jeho textů velice žádoucí.

     Nezvyklá situace totiž vyústí v neobvyklé autorovo očekávání, o němž mluví v dalších dvou verších: jestli vůbec nic značí až zarážející dospění ke konci (v souvislosti s místem konání myšlenkových procesů), přičemž z tohoto popření možné naděje vůbec nic (před touto negací je přeci jen slůvko uvozující případné rozcestí: jestli) se autor dostává až k volbě (včetně čárky za nic, která značí možnost výběru ze dvou různých skutečností) a nebo bageta. Tato jednoduchá obraznost je zpočátku tak trochu rušivá právě svou prostostí… po častějším poslechu ovšem uvyknete a pokoušíte se představit si, jakou symboliku může právě bageta mít.

     Můžeme se nad tím totiž zamýšlet z různých úhlů… Pozastavuji se nad tím zejména proto, že autor sám tomuto symbolu dodává důraz jeho opakováním: Krom jiného je ovšem patrné, že se objevuje v textu spolu se slovem kafčáka, čili ono dobíjení se zde může být například vnímáno jako doplňování stravy a tekutin. Také si to lze představit jako volbu mezi tím, že nebude vůbec nic, nebo přes onu bagetu se člověk může posunout dál (skrz uspokojení základních lidských potřeb)… Případně se nabízí bageta jako jediné (základní) jídlo na benzínce – a tedy alespoň toto, než vůbec nic. Z nabízených „životních“ příležitostí (co může poskytnout taková benzínka, když už tedy zastavíme tam) alespoň něco. Ovšem výkladů je zde myslím mnohem víc.

Zdevastovaný na benzínce

jsem chvíli postával,

čuměl a přemýšlel

o svém životě,

co asi bude dál

– a nic se nedělo

a já to nechápal.

     Stejnost prvního verše je rafinovaným prvkem, jak usnadnit orientaci v textu – a situace se pak zopakuje ještě třikrát, ačkoli rozměr bude opět rozdílný. Pozitivní je, že hned druhý verš je jiný, navozuje nový rozměr: jsem chvíli postával (oproti předchozí verzi je tato bez kafčáka, třebaže ne nutně – už jen není zmíněný, akcentovaný) a třetím veršem dochází k pozoruhodné proměně ve vnímání celé situace: namísto „a pak jsem“ autor volí slovo „čuměl“. Takto zabarvené sloveso naznačuje jakousi sebekritiku, ba postoj autora (jakési „naštvání“): jde o to, že dělá stále stejnou činnost (přemýšlí o svém životě, co asi bude dál), ovšem stále se stejným výsledkem, posun, který je v pozadí tohoto textu a o nějž jaksi samozřejmě jde (projevuje se to v kontrastu se „zastavením“; už jen volba mezi vůbec nic a alespoň bagetou…), se nedostavuje. S čímž pak korespondují další verše: – a nic se nedělo /

a já to nechápal, přičemž návaznosti na předchozí sdělení autor navazuje pouhou spojkou a. 

     Podivného neklidu z celé této situace se mu pak daří docílit zejména refrénem:

Nemůžu se ani hnout,

nemůžu se rozhodnout.

     Oba verše vyjadřují určitou (co do důvodů blíže nespecifikovanou) bezmoc. K dosažení plného efektu (a snadnému zapamatování) autor využívá rýmu, třebaže v této variantě ještě ne tak působivého (rýmuje dvě slovesa v infinitivu).

     První verš refrénu svým významem obsahuje v zásadě totéž jako první dvě (i následující dvě) sloky, je vyjádřením jejich hlavního sdělení (přesto je působivé, že coby název písně je zvolena benzínka, tedy slovo nevyjadřující tuto myšlenku, nýbrž lokalizaci toho, kde k ní autor dospěl).

     Druhý verš je pak buďto důsledkem, nebo příčinou celého stavu. Jako mnohé v tomto textu i toto je jaksi zastřeno tajemstvím, což jej posouvá právě k oné možnosti zapůsobit na mnohem více posluchačů. Tak jako tak z nemožnosti rozhodnutí vyplývá ono „přešlapování na místě“ a následné nechápání tohoto stavu…    

 Zdevastovaný v dodávce

jsem sebral drobáky,

který jsem poztrácel,

a pak jsem vystoupil,

co asi bude dál

– až se vrátím zpátky.

Back inside.

     Ve třetí sloce se spolu s autorem ocitáme v dodávce, kde sebral drobáky, cosi, co zbylo z obvyklých velkých životních „příjmů“, o něž při tomto zastavení skutečně nejde (jeho schopnost rozvíjet symboliku je přímo obdivuhodná) a které poztrácel: jedná se tedy o nalezení příjmů nečekaných, třebaže nevelkých. Při některých životních zastaveních zkrátka ani tak nejde o to, jak velké jste měli „majetky“, jako spíš o to, kolik z nich zbylo, když se dobře podíváte. Pak nejspíš uvidíte ty opravdu cenné a ty, na nichž lze stavět dál…

     Prostor dodávky vzápětí opouští: a pak jsem vystoupil, ovšem myšlenkový prostor nikoli: co asi bude dál. Mění se nicméně pojetí této otázky, neboť míří směrem dovnitř: až se vrátím zpátky – tedy „až to budu zase já“, až se situace vrátí do obvyklého normálu, kdy fungovat lze. Skutečný rozměr je pak dán dvěma anglickými slovy, jež prozradí, kam zpátky (back): dovnitř (inside); jde o vykreslení okolností situace, která je jakýmsi filosofickým otřesem, v jehož důsledku autorovo obvyklé spojení se sebou samým prostě „v normálu“ není.

Zdevastovaný na místě

jsem pořád postával,

čuměl a přemýšlel

o svém životě,

co asi bude dál

– a nic se nedělo

a já to nechápal.

     Více o tomto „mrtvém bodě“ prozrazuje (i když jen prostým pojmenováním) další obměna prvního verše: autor stále „přešlapuje“ na místě, opět se vrací stav rozladění z nemožnosti se hnout vyjádřené slovem čuměl, kdy ani dlouhé přemýšlení / o svém životě / co asi bude dál nepřineslo pražádné výsledky, neboť se nic nedělo. Jistou naději zde obsahuje slůvko asi spouštějící vlnu zvědavosti a případných představ, ovšem vzhledem k výše řečenému přeci jen už ne tolik vzletných… k závěrům a „rozhýbání se“ nedochází, což autor komentuje slovy a já to nechápal.

     Tímto veršem pak je vyjádřen podiv nad neobvyklostí daného (popisovaného) stavu: údiv (i spolu s rozladěním) vyjadřujeme nad věcmi, které běžné nejsou.

Nemůžu se ani hnout,

někdo ve mně vypnul proud.

     Dalším minimalistickým shrnutím je refrén, jenž doznal obměny: autor do něj vnesl více obraznosti (představa životní energie jako elektrického proudu, jejž lze vypnout) a zkvalitnil rým (rýmuje zde sloveso a podstatné jméno). Zajímavé je i neurčité zájmeno někdo, které naznačuje zásah (nebo pokus o vysvětlení tohoto podivného stavu) zvenčí: ztráta obvyklého elánu zkrátka skutečně nemusí být vždy daná zevnitř a je dobře, že byl text obohacen i o toto možné vysvětlení a tento ne nevýznamný rozměr.

Život je fakt prímovej,

říká ve mně Tom Sawyer,

život je fakt prímovej,

já vím.

     Touto slokou se celý text posouvá zcela jinam. Jde vlastně o takový ten vysněný pohyb mimo dosavadní smýšlení: zatímco dosud šlo víceméně o jakési přešlapování na místě, prvkem (opět symbolickým) malého dobrodruha Toma Sawyera se vrací kamsi na začátek (do dětství) a získává nový náboj, který onen pohyb umožní. Do popředí se totiž dostává to, co je opravdu důležité a co je třeba mít na paměti: život je fakt prímovej. A autor to ví, považuje tedy současný „zásek“ za dočasný, který zkrátka pomine.

     Také identifikace s tímto nezdolným knižním hrdinou, jenž si poradí s každou nesnází a je zaměřený na užívání si života (a to v intencích dětských, nekomplikovaných, dravých), je velmi působivá: ukazuje cestu z „chmur dospělosti“, které nám prostě občas život postaví do cesty, zřejmě aby zkoušel naši vůli i tak překážky překonat a pokračovat v „krasojízdě“.