Poezie Martina Honzáka

BIBI BALDERIS

Bibi sedí doma,

v jeho hlavě běží divný film.

Bibi se ho bojí

a někdy se pěkně vyděsí.

Čas nikam nechvátá,

chvíli zase běží normálně –

chvíli je to dobrý

a potom už ne.

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá,

jsou to velmi krátký vlny,

který netrvají chvíli.

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá.

Možná že ho vysvobodí.

Docházej mu síly.

Bibi sedí doma,

v jeho hlavě běží divný film,

možná je to román.

Ubíhají další divný dny,

potom přijde kámoš –

Bibi jenom kouří, nemluví,

kámoš odejde a je pryč.

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá,

jsou to velmi krátký vlny,

který poslouchají víly.

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá.

Možná že ho vysvobodí.

Docházej mu síly.

Bibi, pomalu ti končí víkend.

Zákon o zachování velikosti citu v jeho bytu

nefunguje už pár let.

Zákon o zachování velikosti citu v jeho bytu

nefunguje.

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá.

Možná že ho vysvobodí.

Docházej mu síly.

Bibi, pomalu ti končí víkend.

Bibi, pomalu to končí…

Vypsaná fixa: Detaily (2011)

     Občas se mi stane, že narazím na text, který je dokonalým skvostem a jehož hudba zcela koresponduje s obsahem, jedno rozvíjí a potvrzuje to druhé… takový pocit ve mně bezesporu budí Bibi. Mám rád chytré texty, a tak mě úplně uchvátila ústřední myšlenka: návod, jak se nestát osamělým, a to podaný srozumitelně na příkladu človíčka, který dělá spoustu chyb, až skončí zcela izolovaný a v dokonale beznadějném stavu. Ale přesto tu onou jednoduchou radou (něco jako „takhle to nedělej“) jistá naděje je, ačkoli je podmíněna právě určitým úkonem, který by Bibi musel udělat – samotu tedy tento text podává jako dobrovolnou volbu; a protože současně ukazuje, že samota není nic, o co bychom měli stát (nebo bychom z toho tento dojem mohli – oprávněně – získat), dává nám autor také možnost nebýt sám; tato možnost ovšem – stejně jako mnohé v životě – chce po každém Bibi, aby se přestal chovat způsobem, který vede ke ztrátě komunikace, přátelství, lásky – a vůbec jakékoli mezilidské interakce.

     Genialita onoho „návodu“, o kterém jsem psal, spočívá v jeho neprozrazení. Je třeba si uvědomit, které naše kroky vedou k izolaci, a současně také kam vede to, když ten či onen Bibi své jednání nezmění. A proto jsme plně provázeni životní situací takovéhoto človíčka, a to až do plného osamění, odkud už není návratu. Leda by si toto plně uvědomil – a přestal vysílat své vlny jen tak krátce, aby jej jistě nebylo slyšet.

     Pojďme se tedy detailně (myslím, že název desky Detaily je velmi příhodný) podívat na to, kterými postupy autor dosahuje tak ohromujícího výsledku:

Bibi sedí doma,

v jeho hlavě běží divný film.

Bibi se ho bojí

a někdy se pěkně vyděsí.

     První verš nám představí hlavního hrdinu, třebaže jen krátce, vlastně jej jen pojmenuje: Bibi, a současně jej situuje do určité lokality, která je pro něj typická, dokonce i při „činnosti“, která je pro něj typická: sedí doma.

     Druhý až čtvrtý verš nám jej přibližuje tím, co se děje „uvnitř“. Je možné si všimnout, že Bibi není člověk, který by neměl bohatý duševní život – tento text není o žádném prosťáčkovi. Jeho fantazie je bohatá, svých představ se ovšem spíše bojí, než že by z nich dokázal čerpat pro to, aby jej druzí za jeho vyslovené příběhy obdivovali (zejména proto, že je ani nevysloví). On sám je totiž považuje za „divné“, navíc některé jeho pasáže jej dokonce vyděsí (všimněte si i příslovečného určení pěkně jako míry jeho vyděšení, která nebývá malá). Sám tedy své představy odsoudí a zavrhne, ani nechce zkusit, zda by se to někomu mohlo líbit. První dobrý krok k izolaci…

Čas nikam nechvátá,

chvíli zase běží normálně –

chvíli je to dobrý

a potom už ne.

     Bibi vnímá čas velmi proměnlivě: chvíli nikam nechvátá (tedy je ho až až), chvíli zase běží normálně, tedy tak, jak je u něj obvyklé; čas je zde zmiňovaný pro to, aby se daly poměřit jeho pocity, protože ty také trvají v čase: chvíli (stejné slovo ve dvou verších je použito záměrně, jako usnadnění pochopení při srovnávání pocitů a času) je to dobrý, ovšem potom (opět slovo, které vyjadřuje cosi „po“ něčem) už ne. Kolísání nálad není samo o sobě nic tragického, ovšem Bibi neumí využít ani ten okamžik, kdy je to dobrý.

     Refrén je zde přímo půvabně poetický. Bibi totiž je jako každý člověk tvor toužící po někom blízkém, po příteli, přítelkyni, po kamarádech… A následující slova nám vykreslují jeho cestu, která k tomuto cíli ani vést nemůže:

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá,

jsou to velmi krátký vlny,

který poslouchají víly.

     Jeho samota a malost (co do prostoru, který skutečně vyplňuje v životě) je vykreslena slovy pod kobercem sám, potvrzení předchozích slov pak vyvozuje začátek verše a tak. A Bibiho touhu komunikovat pak ono záhadné vkv, které vysílá a které je v následujícím verši vysvětleno: velmi krátký vlny. Tyto vlny jsou tak krátké, že jej poslouchají pouze víly, tedy bytosti vysněné – že tedy alespoň někdo. Nebylo by ovšem hezčí, kdyby je poslouchaly bytosti, které reálně dokážou reflektovat?

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá.

Možná že ho vysvobodí.

Docházej mu síly.

     Další verše totiž potvrzují, jak moc je situace vážná: Docházej mu síly. A nic na tom nemění (ani nemůže) Bibiho doufání, že jej možná vysvobodí… toto upnutí se na (ne)možnost (protože nemůže nastat) je výrazem toho, nakolik je situace zoufalá a dalekosáhlá.

     Jistou nadějí je Bibiho snění:

Bibi sedí doma,

v jeho hlavě běží divný film,

možná je to román.

     Samo o sobě by jistě nadějí být mohlo. Ovšem to, že ve finále není, odhalují další verše:

Ubíhají další divný dny,

potom přijde kámoš –

Bibi jenom kouří, nemluví,

kámoš odejde a je pryč.

     Slůvko divný je použito znovu, tentokrát ve spojení s ubíhajícími dny. Už nejsou divný pouze Bibiho představy, už je divný i jeho reálný čas strávený v životě. Dny, které ubíhají, nejsou v souladu s čímkoli, o čem Bibi sní.

     Další verše ukazují, že Bibi má šanci komunikovat s někým bližším, s kámošem; ten ovšem přijde a odejde (a navíc jaksi až fatálně: téměř redundantní vyjádření a je pryč); nicméně Bibi tuto šanci nevyužije – během jeho návštěvy (ať kámoš mluví o čemkoli) Bibi jenom kouří, nemluví – nic z jeho vidění světa nepronikne dál než mezi jeho lebeční kosti… Proto nepřekvapí, že následující verše dokazují hloubku celého sdělení, neboť autor zopakuje refrén, který nyní zní o dost bezútěšněji:

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá,

jsou to velmi krátký vlny,

který poslouchají víly.

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá.

Možná že ho vysvobodí.

Docházej mu síly.

     Zde je nutno vyzdvihnout hudební složku, třebaže nepatří do takovéhoto rozboru: celá hudba se mi zdá vystavěná právě v oněch vlnách, v oněch vkv, o nichž je zpíváno: jde tedy o násobný prožitek, neboť se děje to, o čem se zpívá; současně jsme přímo uvnitř prostoru tohoto textu… úchvatné!  

     Text je vystavěný ovšem mnohem rafinovaněji: autor se s tímto sdělením nespokojí a vnese do toho všeho novou rovinu:

Bibi, pomalu ti končí víkend.

     Přímým oslovením hrdiny tohoto textu je dosaženo zajímavého efektu: autor náhle jako by oslovoval přímo posluchače: neboť pokud jsme se s jeho situací dosud sžívali, nyní k nám autor mluví jako k němu, upozorňuje nás na něco, konstatuje cosi dost děsivého: přestože jeho život vlastně ani nezačal (v tom pravém smyslu prožitku, užívání si), tedy onen jakýsi víkend, čas bez povinností, už tento pomalu končí – a jestliže ani on nedokázal přinášet příjemné pocity, lépe: Bibi se je nenaučil prožívat ani v tomto období relativní svobody, jak by mohl přinášet (umožňovat prožívat) tyto pocity po skončení onoho „víkendu“?

     Jisté objasnění (z jiného úhlu pohledu) pak přináší poněkud nečekaný „polorefrén“:

Zákon o zachování velikosti citu v jeho bytu

nefunguje už pár let.

      Náhle se zde hovoří o něčem, co předtím nebylo pojmenováno, ačkoli to vyvěralo z řečeného: o citech. Respektive jednom, základním citu, neboť Bibiho citový život není nijak bohatý, jak si lze všimnout… Bylo by podstatně lepší, kdyby fungoval – ale on nefunguje už pár let.

     Autor se ovšem nespokojí ani s touto konstatací faktu obrácenou do minulosti: že to tak bylo, neznamená, že by se to nemohlo obrátit! Jenže vzhledem k tomu, jakým způsobem Bibi hraje tuto hru, je třeba ukázat pravdu v celé „kráse“:

Zákon o zachování velikosti citu v jeho bytu

nefunguje.

     Pouhým zkrácením verše autor dosahuje efektu, který je mnohem dalekosáhlejší, protože zasahuje nejen přítomnost, ale determinuje i budoucnost: nefunguje znamená jak teď, tak do budoucna.

    Bibi utíká do svého běžného stavu, v němž se cítí ještě jakž takž „živý“:

A tak je pod kobercem sám

a vkv vysílá.

Možná že ho vysvobodí.

Docházej mu síly.

     Není třeba myslím rozvádět, že tento postup vede snad jen k tomu, že mu docházej síly…

     Závěrečné verše jsou ovšem daleko závažnější: ukazují důsledky, ke kterým vede všechno to, o čem se v textu mluvilo:

Bibi, pomalu ti končí víkend.

     A zatímco tento verš už známe, autor jde – jako obvykle – mnohem dále: nejenže končí víkend, čas relativně poklidný, nicméně pořád ještě nějaký čas, zájmeno to, které může (jak už to zájmena dělávají) zastupovat ledacos, zde zastupuje vlastně celý jeho divný, osamocený život, neboť je patrné, že víly mu opravdu nepomohou; na obzoru se objevuje ztráta jakéhokoli času, sebevražda:

Bibi, pomalu to končí…