Málem bych zapomněl (Xavier Baumaxa)
MÁLEM BYCH ZAPOMNĚL
Xavier Baumaxa
Poránu je mi velmi zle - chtělo by to beera
Všechno se ve mně obrací, i moje víra!
Zhulený jointy nestačím sát
vzduch co mi pututuje okolo kníra
Nějakej zlej duch se tu v horách v potu
potutuluje a smrdí jak kus starýho sýra a říká:
Málem bych zapomněl,
kde jsem všude byl
a čím jsem chtěl být!
Málem bych zapomněl!
Ať se ti ve slatích cesta neztratí -
to by byl začátek války
Ať se ti brko po brku chuť nevytratí -
to by byl konec chálky
Zelený alkohol tě dýmem objímá,
šamanem jsi sám sobě
tam tam na náhorních pláních tě nezajímá,
co se děje v týhletý době
jen tak si postaví iglú a v iglú tu pápá
- prost našich nářků!
Tohle je melodie, který se kdekdo chápá
- jéminkote, jářku:
Do ledu dupe domova dobude dubových dvorků a tam si seká špalky!
Vývrtka vrtošivě vyvrtává do vinných korků,
nevinných obětí války,
mé s alkoholem války ... a říká:
Málem bych zapomněl ...
(Desperanto, 2009)
Pozoruhodný tok myšlenek a obrazů proudících z Baumaxova textu spolu s uhrančivou hudbou a mistrovskou vokální interpretací (v autorském podání) vytváří úchvatnou symbiózu. Je proto zapotřebí při tomto rozboru odmyslet od složky hudební a držet se textu, který, jak si všimneme dále, skýtá mnoho zajímavých poloh, jež jsou hudbou (jak už to u kvalitních textů bývá) podtrhovány a prohlubovány. Jinými slovy: nejen hudba je tu úžasná, všimněme si i textu!
V první řadě zaujme fakt, že jde takřka o surrealistické chrlení textu; za zdánlivou prvoplánovostí a odbíháním od hlavní myšlenky se však skrývá podstatně víc, jak je to ostatně u Baumaxy běžné. Ony odbočky nepůsobí rušivě, svým způsobem prohlubují hlavní sdělení.
Ústřední myšlenka textu je jedna a určitým způsobem se týká jakési kocoviny, přesycení z přemíry „zeleného alkoholu“, obecněji pak snad z určitého bohémského způsobu života, který na nás sálá z mnoha a mnoha autorových textů. A právě toto pozastavení se nad tímto náhlým problémem, u této krajní situace, z níž se sice lze snadno vrátit do (autorova) normálu, ale jež současně autora překvapila svou neobvyklostí (vytržením z „normálu“), je velice zajímavé: jak lze vnímat příliš dlouho trvající opojení hudbou, drogami, sny, cíli, ale i určitým sobectvím – a jaké to je, když náhle zjistíte, že vám to vysněné málem uniklo. Tímto pocitem se bude blížit svým posluchačům nejspíš nevíce, s ním se může ztotožnit mnoho lidí.
Text nese název „Málem bych zapomněl“ a tato věta je velmi často opakována a jak si ukážeme dále, plní vskutku svou roli vystižení hlavní myšlenky, hlavního dojmu, motivu vzniku textu. Otázkou tedy je, na co by autor málem zapomněl. Jistě vás zarazilo ono kondicionálové „by“ – podmiňovací způsob zde hraje podivuhodnou roli: jinak přeci jen vyzní „málem jsem zapomněl“ než „málem bych zapomněl“: u podmiňovacího způsobu je totiž zřejmé, že by musela být splněna určitá podmínka (nepochybně závažná), aby nastalo to, že autor (lépe: „zlý“ duch) zapomene; zapomenutí zde tedy není (jako by byla v oznamovacím způsobu) jedna z možností (bezdůvodná), ale naopak by muselo nastat něco velmi, velmi vážného, aby k němu došlo. Ovšem přeci jenom na druhou stranu chybělo málo („málem“) a stalo by se. Jsme tedy svědky určité krajní situace, v níž se urputně bojuje.
Pojďme se podívat na jednotlivé verše, nejdříve na první dva:
Poránu je mi velmi zle - chtělo by to beera
Všechno se ve mně obrací, i moje víra!
První verš nás uvádí do situace, která je zasazena časově do brzkých hodin po skončené noci („poránu“). Následující slova vystihují autorovo fyzické i duševní rozpoložení: je mu „zle“, vše se v něm „obrací“. Navrhuje si řešení („chtělo by to beera“), aby se v něm přestalo „všechno obracet“, dokonce i samotný základ osobnosti („víra“). Celý následující text jakoby vycházel z tohoto pocitu obrovské rozkolísanosti. Tyto dva verše pochopitelně odkazují na noc, ve které si autor přivodil stav, za nějž nyní nese následky (současně v něm však chce pokračovat – pro rozjezd další pivo…); ale zrovna tak může odkazovat na řadu takovýchto nocí, na jejich metaforické zhuštění do pomyslné jedné. Což by lépe vysvětlovalo jistou naléhavost veršů následujících a podpořilo některé teorie, které budou napsány.
Zhulený jointy nestačím sát
vzduch co mi pututuje okolo kníra
Těmito dvěma verši autor končí ich-formu textu (k vztažení vzniklé situace na sebe přistupuje oficiálně opět až předposledním veršem pomocí zájmena „moje“ ve tvaru „mé“; případně možná i slůvkem „jářku“, viz níže; pomineme promluvu „zlého ducha“). V celém textu si všimněme přísně spisovné češtiny – ovšem tato spisovnost je úmyslně narušována. Autor postupuje nestandardně zřejmě proto, aby získal naši pozornost, abychom se více nad textem zamýšleli: Kde bychom čekali spíše nespisovné tvary, přísně se drží spisovné češtiny. Když už si myslíme, že text bude tedy pouze spisovný, úmyslně jej naruší tvary „nějakej zlej“, „starýho“m „týhletý“, „který“, „tohle“… Není to tedy případ slova „Zhulený“, kde se tvar „zhulenej“ dal takřka očekávat… a rovněž spíše „jointama“ než „jointy“… nestalo se, přídavné jméno je zde ve svém správném tvaru a je vyvolána zvědavost, protože je tu něco nečekaného a posluchač se začíná ptát „proč?“.
Vycházejme z výše řečeného o jedné noci až přesmíru bohaté na všelijaké zážitky. Autor z oné noci dosud „zhulený jointy“ nezvládá „vystřízlivět“, dýchat čerstvý vzduch, stále jede v divokém tempu: „nestačím sát vzduch“ putující „okolo kníra“, tedy „venku“, někde mimo, zatímco „uvnitř“ stále dovádí THC…
Novotvar „pututuje“ je zajímavý spíše tím, co může z takového užití slova vyplývat: přidání slabiky („tu“) hraje zdánlivě jen roli snazšího vyzpívání textu… ale je možné se na tento „nesmyslný“ tvar podívat i jinak: jednak jako „příprava“ na další novotvar „potutuluje“ v šestém verši (ačkoli ten má spíše jinou analogii vzniku, k tomu později), jednak jako prvek nesmyslnosti (neboť toto slovo je samo o sobě nesmyslné, čili je samo o sobě prvkem nesmyslnosti), vyzdvižení absurdity či popření smysluplnosti buďto „čerstvého vzduchu“, tedy jakéhosi stavu bez jointů, nebo naopak umocnění nesmyslnosti stavu permanentní „zhulenosti“…
Vzali-li bychom jako základní premisu cosi ve smyslu „všeho moc škodí“ a na stav „střízlivosti“ bychom se podívali v kontextu tohoto textu, pak bude zřejmé, že onen stav střízlivosti bude působit na autora jako „zlej duch“:
Nějakej zlej duch se tu v horách v potu
potutuluje a smrdí jak kus starýho sýra a říká:
Rozklíčovali-li bychom tedy pojem „zlej duch“ jako určitého „ducha střízlivosti“, zdravých ambicí, seberealizace, přirozeného žebříčku hodnot nebo nutného ukotvení v realitě apod., dostane vcelku pochopitelný smysl, proč je autorem pojímán jako „zlej“ (chce jej odvést od věčného užívání si) a i to, co říká (viz dále).
Onen „zlej duch“ je blíže nepoznatelný (což podporuje neurčité zájmeno „nějaký“ v nespisovném tvaru – o funkci tohoto tvaru viz výše) a je velmi zřetelný, je doslova cítit, a to tak, že to není nic příjemného, ba naopak je to velmi otravné („smrdí jak kus starýho sýra“). Tento duch se potuluje „tu“, v okolí autora (tvar „potutuluje“ zřejmě pramení právě ze spojení „potuluje“ a „tu“, případně jako podtržení výrazů „v potu“ a „potuluje“), dokonce „tu v horách“, v závratných výšinách užívání si. Ne autor sám, ale onen „duch“ je z toho celého jednolitého „večírku“ zpocený („v potu“). To právě onen „duch“, část autora samého, jeho smysl pro realitu, chcete-li, říká se vší naléhavostí náhlého uvědomění si opravdu podstatných věcí:
Málem bych zapomněl,
kde jsem všude byl
a čím jsem chtěl být!
Málem bych zapomněl!
O funkci kondicionálu verše „Málem bych zapomněl“ jsme již mluvili. Pojďme se podívat, na co že bylo málem zapomenuto: „kde jsem všude byl“, tedy na určitou historii autorova já (lokalizovanou – slovem „kde“), a dále na to, „čím jsem chtěl být“, tedy na určitou budoucí perspektivu. Zdůrazněno vykřičníkem a opakováním s vykřičníkem („Málem bych zapomněl!“).
Minulý čas (zejména u verše „čím jsem chtěl být“) pak naznačuje určitou silnou touhu v minulosti, na kterou se vzpomíná v současnosti (a vzpomíná se na ni zejména proto, že nebyla uskutečněna) – ale byla opravdu tak silná, tak důležitá, aby byla nyní, po jejím uvědomění, zrealizována? Uvažte sami. Ale jak moc je důležité alespoň uvědomění si, že „by málem zapomněl“, je patrné už jen při poslechu písně – autor této promluvě ponechává opravdu velký prostor, několikrát ji opakuje na konci písně a celý tento text nese v názvu její slova...
„Zlý“ duch pokračuje přacími větami, jež verbalizují důsledky toho, co by se stalo, kdyby se ono přání vyřčené v první části promluvy (první a třetí verš naší ukázky níže) nezrealizovalo:
Ať se ti ve slatích cesta neztratí -
to by byl začátek války
Ať se ti brko po brku chuť nevytratí -
to by byl konec chálky
Zlý duch se obrací přímo na autora (potažmo pak rovněž možná interpretace by byla, že se autor obrací přímo na posluchače) a přeje mu, ať se mu „ve slatích cesta neztratí“. Slovo „slatě“ by mohlo být zkráceninou slova „slatiny“, tedy slaná půda nebo bažiny, bahno… Zajímavá je ona formulace: „ať se ti cesta neztratí“ – cesta se nikdy neztratí, to leda poutník je schopen z cesty sejít, ztratit ji – což je naznačeno slůvkem „ti“. Autor ukazuje jistou shovívavost, pochopení pro výlety za „hranice všednosti“, nicméně upozorňuje, že se to nesmí zvrtnout. Je třeba to naopak mít pod kontrolou, nesejít z cesty: jinak by začala „válka“. Což je zase na druhou stranu poměrně zajímavé, neboť celý tento text vzniká právě uprostřed války, autorovy „s alkoholem války“ (viz závěr textu)… autor tedy ví, o čem mluví.
Další verš se týká „chuti“, a to jak v základním, tak v přeneseném významu tohoto slova – „brko po brku“ aneb joint po jointu může skutečně přestat chutnat (jako to platí v případě přemíry čehokoli; cokoli se „zají“), nicméně jde spíše o chuť do života, do reality – ta kdyby se ztratila (opět souvislost s „málem bych zapomněl“), byl by to konec „chálky“, užívání si.
Zelený alkohol tě dýmem objímá,
šamanem jsi sám sobě
tam tam na náhorních pláních tě nezajímá,
co se děje v týhletý době
„Zelený alkohol“ aneb marihuana (zde takto nazvaná pro odkaz na konci písně – a zřejmě i pro autorův postoj k ní, vidí ji na stejné úrovni co do „škodlivosti“ jako alkohol, ovšem s účinky poměrně zajímavějšími: umožňuje zažít přímo „šamanské“ stavy („šamanem jsi sám sobě“), odkaz na ně nalezneme i v dalším verši v užití slova „tam“ dvakrát, čímž vznikne pěkná iluze podpoření slova šaman, současně ale verš pokračuje v duchu jednoho použití slova „tam“ už skutečně ve své roli příslovce: „tam“ na pláních… nicméně pořád zůstáváme u šamana, kterého kdesi „na náhorních pláních“, tedy vlastně mimo realitu, prakticky nezajímá, „co se děje v týhletý době“ – čili tato část textu upozorňuje na jisté nebezpečí, které hrozí při permanentním rauši: nechce se z něho ven, okolní svět, naše „doba“, přestane být zajímavá… pro upozornění na slovo „doba“ pak autor opět použije nespisovný tvar slova „tato“.
Myšlenka o šamanovi je rozvinuta dále, ovšem opouští původní lokaci Ameriky či Afriky a přesouvá se do oblasti pólu (nechává šamana postavit „iglú“). Není to nonsensový prvek, spíše snaha ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o šamana. Autor tak boří představu, kterou sám vybudoval, a jedině tak dokáže text nabrat širší rozměr:
jen tak si postaví iglú a v iglú tu pápá
- prost našich nářků!
Slovy „jen tak“ navíc naznačuje určitou svobodu v jednání onoho „šamana“, snad až nezodpovědnou, neboť tím on zcela ignoruje „naše nářky“, naše starosti a snahy, neúspěchy a podobně – je jich „prost“. O jistém rozčilení z této podivné svobody svědčí užitý vykřičník na konci verše. Dětské slůvko „pápá“ pak lapidárně vystihuje, s jakou (až dětskou) lehkostí se s našimi „nářky“ a s realitou vůbec dokáže šaman rozloučit.
Tohle je melodie, který se kdekdo chápá
- jéminkote, jářku:
Do ledu dupe domova dobude dubových dvorků a tam si seká špalky!
Toto trojverší nás přivádí k úplnému vrcholu a k nejzazším rozměrům: autor onoho šamana nechává dělat fyzickou práci, která může uklidňovat, každopádně ovšem samotná činnost (sekání špalků) vytváří určitou rezervu, zajištění (špalky budou hořet, z ohně bude v „iglú“ hezky teplo…), dokonce snad šaman koná smysluplnou činnost. Šamanský stav je tedy postaven do zvláštního světla: jako jistý (vydupaný) vrchol, stav sám pro sebe, kdy okolní svět ani „dobu“ opravdu není zapotřebí (dokonalé vystačení si sám se sebou). Zároveň ale k této absenci potřeby „být ve společnosti“ není vytvořen žádný postoj (odmítavý, nebo přitakávající), jen konstatace: „Tohle je melodie, který se kdekdo chápá“, kdekdo ji napodobuje. Je to text kritický, namířený proti ignorantství či lhostejnosti? Je to text oslavující marihuanový rauš? Nebo nespoutanou, živelnou sílu člověka? A na co závažného pak tedy bylo málem zapomenuto? „Jéminkote“! A dalším slůvkem, zastaralým ustrnutým tvarem z původního „já řku“, tedy „já říkám“, připravuje odrazový můstek pro nejdynamičtější verš tohoto textu.
Onomatopoické vyznění (zde) třetího verše je dáno častým výskytem „d“: „Do ledu dupe domova dobude dubových dvorků“. Dynamiku tohoto verše zaručuje sloveso „dupe“ a „dobude“. Šaman zde je „akční“: dupe do ledu svého domova („iglú“) a „produpe“ se až k dvorkům (opět malý, uzavřený „svět“ – dvorek), kde se dostane k dubovým špalkům (tvrdé, solidní dřevo). Při zmínce o nich pak je opuštěna původní dynamika verše, která nás jakoby hnala rozbouřeným mořem, a jeho pokračování „a tam si seká špalky“ nás pro změnu zavede do jakéhosi zálivu klidu, kde sice je činnost (sekání špalků), ale činnost víceméně statická (oproti dupání, dobývání). Vykřičník na konci verše pak ukazuje na jisté autorovo zdůraznění tohoto faktu, ba snad i rozčilení z něho.
Vývrtka vrtošivě vyvrtává do vinných korků,
nevinných obětí války,
mé s alkoholem války ... a říká:
Málem bych zapomněl ...
Další zvukomalebný efekt vyvolává autor opakovaným užitím „v“ a „r“, resp. „vr“: „Vývrtka vrtošivě vyvrtává do vinných korků“. Tyto tři verše jsou pak jakýmsi dokreslením celé situace, třetí pak jistým přiznáním, a to ve formě návratu k první osobě („mé“). Pokračuje v nich totiž onen „rauš“, ze kterého bylo ráno autorovi „velmi zle“, jak eufemisticky říká na začátku textu. Zajímavě působí „svalení viny“ na vývrtku, která jakoby sama vyvrtává korky z lahve (zeleného) alkoholu, není tu ruka, jež by ji vedla. Večírek tedy pokračuje, zběsilé tempo je po krátkém útlumu obnoveno, válka je vedena dále.
Už je ale přiznáno, kdo s kým bojuje. A oběti nejsou jen nevinné vinné korky (zde si autor zajímavě pohrává s dvojím významem slova „vinný“ – od slova vina i víno)… V logice textu se tu ve třetím verši (po „konstataci“ stavu situace v určité zkratce, neboť tyto tři verše fungují jako jistý model celého textu) opět vynoří „zlej duch“ se svou promluvou: „… a říká: / Málem bych zapomněl…“
