Poezie Martina Honzáka

Karel Kryl

Martině v sedmi pádech

    
V obálce džbán a květina

a list, v němž ptá se Martina,
jak chutná chleba,
co jím, když země vymetám,

a proč jsem tady a ne tam,
kde je mne třeba?
Smažím si vejce na špeku

a ač je očím do breku
ústa se smějí,
když nad otázkou přemítám,

proč nejsem tady ani tam,
kde prý mne chtějí…
     
Smět sedět vedle Martiny

a píti suché Martini
k mokrému masu,
sotva bych asi uznával

to, co jsem doma zpívával
za starých časů
Ošlehán vichry větráků

měl bych už kolem metráku
tak, jak se sluší,
a kromě piva v žejdlíku

měl bych i bachor z knedlíků
a tučnou duši…
     
®: Ač je to jenom dvě stě kilometrů
nebo ještě blíže
a zbývá už jen duše k proclení
na politickém barometru
setrvalá níže
a dokud trvá, svět se nezmění
    
Kdybych chtěl zajet k Martině,

snad bych pak dělal v Martině
holoubky míru,
nebo bych bydlel v Záluží

a doma z vody z kaluží
vyráběl síru
A snad bych věru na to dbal

a chodil řváti na fotbal,
to kvůli hlasu,
v putyce zpíval s čundráky

a rumem léčil mindráky
z absence pasu
     
Kdybych chtěl líbat Martinu,

dal bych svou páteř za třtinu,
ohnutou větrem,
trávil si život schůzemi

a večer brblal v přízemí
nad Černým Petrem
Nosil bych hesla v zástupu

a třeba stavěl chalupu
a kradl cihly,
koupil bych láhev Stoličné

a z jedné sklínky hořčičné
bychom si přihli
    
®:
     
Kdybych chtěl mluvit s Martinou,

plet bych si bukvi s latinou
a knutu s žezlem,
měnil bych pravdu ve lhaní,

v častušku hudbu varhanní,
plet dobro se zlem
Dbal místo snění konzumu,

nabádal děti k rozumu,
z prospěchu podlý,
žil pěkně vprostřed ohrady

a zdobil okna, výklady
a vzýval modly…
      
Snad moh´ bych najít v Martině

přítele ve zlé hodině,
kdy člověk zoufá,
jež uspí v stínu borovic

a ví, že chlap chce skoro víc,
nežli si troufá
Obalí trny sametem,

v náruči skryje před světem,
horečku zchladí,
má cit i rozum člověčí

a dá Ti pocit bezpečí,
když všichni zradí
     
®:
    
Svět dává nerad, Martino,

zadarmo nebo lacino,
však poznáš s lety,
že čas i kámen rozhlodá

a poušť když jednou zřídlo dá,
rozkvetou květy
Až svět mne steskem obklopí,

dám si Tvou kytku do klopy,
jak kážou mravy,
po vzoru starých Habánů

připiji vínem ze džbánu
na Tvoje zdraví
     
®:

Karel Kryl: Dopisy (1988)

     Karel Kryl, ostře vyhraněná, výrazná osobnost českého exilu (a proto snadný cíl kritiků – ale i snadný idol obdivovatelů) a významný tvůrce českého protestsongu (ale i famózní básník), autor nebojácně pojmenovávající zlo a odkrývající slabiny společnosti (za což byl začasté zatracován – zejména když s tím nepřestal ani po roce 1989 /když ukazoval, že zlo nebyl jen komunismus, ale zlo bují v ledajaké podobě i za „demokracie“/ – viz album Monology, satirická píseň Demokracie apod.) se v této písni dotýká poměrně ožehavého tématu: exilu. Najdou se tací, kteří exil, resp. exulanty z různých důvodů obhajují, tací, kteří jej naopak také z různých důvodů odsuzují, no a pochopitelně (zejména dnes) tací, kterým je toto téma vlastně v zásadě lhostejné (a v nejlepším případě jim pak záleží především na kvalitě a přínosnosti, smysluplnosti textu). V prvních dvou „táborech“ tato píseň může vzbuzovat rozličné emoce, smysl má ale dnes zejména pro onen třetí tábor: tato píseň není jen obhajobou exilu a postoje exulanta, který by ztratil svou identitu, kdyby se podřídil totalitaritnímu systému, respektive jeho vnějším (a následně i vnitřním) principům, ale současně je něčím dalším unikátní: dává nahlédnout dovnitř, přímo do samotné situace dnes už zaniklé skutečnosti – socialistického Československa, a to očima člověka bezpochyby subjektivně zaujatého, nicméně pojmenovávajícího záležitosti srozumitelně a v souvislostech, které mnohdy překvapí a donutí k úvaze. To nezvládnou dnes ani mnohé dokumenty o oné nedávné době (a už vůbec ne „Události před dvaceti lety“ – ačkoli chápu, že tam jde o jiný cíl než upozorňovat na zásadní myšlenkové chyby komunismu). 

     O Krylovi toho bylo a asi ještě bude napsáno mnoho, pojďme nicméně k rozboru jeho textu. Z názvu je patrné, že se autor snaží podat zevrubnou odpověď (v sedmi pádech) na poměrně prostou otázku (jeho obdivovatelky) slečny Martiny, proč Kryl nežije v Čechách. Dvacetiletá emigrace a pokus o odpověď v jediné písni… ale zato pokus „v sedmi pádech“, tedy ve všech pádech, které čeština má – patrná je tedy maximální snaha, a to dokonce snaha podat velmi těžkou odpověď velmi jednoduchými obrazy. Silně emotivně laděný Kryl nás překvapí svou věcností, která rozhodně není na úkor smyslu textu. Souvislost s „pády“ jsem si dovolil využít i pro rozbor jednotlivých slok – Krylovi se sice podařilo v textu jakoby využít všech pádů (minimálně při deklinaci jména Martina), nicméně není to klíčový postup, nestojí na něm význam textu, spíše tu vidím souvislost s onou „zevrubností“ odpovědi. Dají se tu nicméně najít některé zajímavé vztahy užitých motivů s pády, proto volím výše zmíněný postup. Nejdříve je ale zapotřebí vysvětlit si ten nejzákladnější motivickou složku celého textu:

     Kryl v této písni pracuje s typem průměrného českého člověka socialistické doby, resp. doby sedmdesátých či spíše osmdesátých let 20. století. Tento typ člověka je zde poměrně zevrubně představen na základě přímých i nepřímých charakteristik. V odpovědi Martině tedy můžeme sledovat toto „představování“ v několika fázích: 1. jak vypadá (fyzický zjev), 2. co dělá (ve smyslu činnosti) a 3. jaký je člověk (charakter člověka). Kryl se proti tomuto člověku vymezuje, ukazuje, že by jím jistě mohl být, nicméně to by právě ztratil „svou tvář“, už by to nebyl Kryl, kdyby přistoupil na pravidla hry komunistického režimu. Musel by se přizpůsobit (fyzicky i duševně) něčemu, co je tak otupující, hloupé a lživé, že by dospěl tak daleko, až by „měnil pravdu ve lhaní“… Zní to možná až jako „odsouzení šmahem“ celé společnosti, která v Čechách v těch letech žila – ale tak to nesmíme chápat, tak to jistě ani Kryl myslet nemohl – Krylovi vadily „oběti režimu“, lidé stádní, tomuto se přizpůsobující, takovéto typy lidí. Jistě jich nebylo v té době málo, ale považme, že takovíto lidé jsou vskutku spíše politováníhodní ve své nechápavosti, ve svých uzoučkých mezích rozhledu a znalostí chodu světa… Kryl neříká, že takoví tady byli všichni, jen se takovýchto obává, ti jsou totiž nosnými pilíři režimu, tito vlastně hloupí, prostí lidé… Proto přirovnání k nim, aby byl ukázán kontrast mezi tímto typem lidí a osobností, která má své názory a začasté i kvůli nim trpí (20 let exilu…), ale nevzdá se jich, je o nich přesvědčena na základě racionálního posouzení dané situace (ne na základě domněnek, ne na základě „přesvědčení pro přesvědčení“, tedy názoru jen proto, aby člověk nějaký měl nebo hůře slepě přejatého názoru režimního podání). 

     Pojďme ale už ke konkrétnímu rozboru textu. Všimněme si nejprve, jak je text stavěn, co udává jeho rytmus: je to vždycky jedna daktylská stopa na začátku verše a za ní následují jedna nebo více stop trochejských. To vytváří text, který se krásně čte a v Krylově podání (zejména v tom pouze kytarovém) se i krásně poslouchá.

     1. sloka (1. pád: Kdo? Co?)

     V podstatě zde dostaneme odpověď na osobovost (kdo) i věcnost (co) otázky prvního pádu: je zde zmíněna Martina a motiv, který spustí „odpověď“ – list, dopis. Pojďme se na tyto motivy podívat podrobněji:

V obálce džbán a květina

a list, v němž ptá se Martina,
jak chutná chleba,
co jím, když země vymetám,

a proč jsem tady a ne tam,
kde je mne třeba?

     První verš je půvabný svou poetičností danou slovními spojeními „obálka“, „džbán“ a „květina“ a zdánlivým nonsensem daným vyjádřením „v obálce“ – jako by se do obálky mohl vejít džbán a květina. Tato metafora ovšem daleko spíše znamená kresbu (džbánu s květinou), která je přiložena k „listu“ druhého verše. V něm je potom konkretizován samotný text dopisu, tedy jeho nejzávažnější sdělení: dotaz („v němž ptá se“) a označení tázajícího se („Martina“), který je zformulován ve verších následujících. V třetím verši „jak chutná chleba“ je možno vidět aluzi na rčení „všude chleba o dvou kůrkách“, ale současně její částečné popření – „jak chutná“ onen cizí, německý chleba? Je tu rozdíl? Takto postavený verš má tedy své vnitřní napětí – a současně přesah do verše čtvrtého: „co jím“, vymezený časově: „když země vymetám“ – a zde bychom mohli vidět i Martininu obavu nebo spíše nepochopení, proč Kryl dělá „podřadnou“ práci v Německu, když by mohl být v Čechách, kde něco znamená? Pátým veršem je otázka rozšiřována, ačkoli znamená v podstatě totéž: proč Kryl žije „tam“, v Německu, a ne „tady“, v Čechách, „kde ho je třeba“, jak Martina praví Krylovou stylizací v šestém verši…

Smažím si vejce na špeku

a ač je očím do breku
ústa se smějí,
když nad otázkou přemítám,

proč nejsem tady ani tam,
kde prý mne chtějí…

     Následující verše první sloky ještě nejsou odpovědí. Spíše nám představují situaci, ve které autor je. Sedmý verš je jakoby reakcí na verš třetí, jakési upřesnění zkreslených představ, které zjevně Martina má – „Smažím si vejce na špeku“ ukazuje, že to není jen chleba, který se v cizině jí, tedy snad i naznačuje určitý životní standard… není to vychloubání (na vejcích na špeku není nic komfortního), spíše ukazuje určitou spokojenost – ta je patrná i z dalších veršů a slok (těžko člověk může být 20 let nespokojený). Osmý verš je souřadně spojen s veršem sedmým a trochu popírá tezi o spokojenosti, kterou jsem nastínil: „a ač je očím do breku“ – vnitřně je totiž Kryl celoživotně s Čechami svázaný, o čemž mimo jiné svědčí i bravura, se kterou ovládá češtinu (a píše v ní písně i básně) i po letech exilu (když u mnoha jiných exulantů slyšíme už po pár letech patrný cizí přízvuk). Devátým veršem „ústa se smějí“ se vracíme k tezi spokojenosti – a současně cítíme, že přestože je mezi nimi rozpor, význam samotný spočívá v možnosti mít v sobě oba tyto pocity současně, protože Kryl je člověk vyzrálý a do jisté míry tedy smířený (ačkoli právě toto slovo se k jeho povaze hodí snad nejméně) s tím, že ačkoli touží po Čechách, žije v Německu. Refrén nám myslím napoví víc. Desátý verš je rozšířením verše osmého a devátého, a to vedlejší větou podmínkovou – autorovy oči téměř pláčí, ale ústa se smějí právě tehdy, když „nad otázkou přemítá“, kterou položila Martina a kterou tedy autor zopakuje ve verši jedenáctém: „proč nejsem tady ani tam“, ačkoli si zde nemůžeme nevšimnout změny, která nastává oproti vyjádření zformulovaném Martinou a která situaci značně zkomplikuje a znepřehlední: Martina se ptá, proč „je tady a ne tam“, kde „tam“ znamená Čechy, tedy proč je vůbec v Německu, zatímco autor si upraví tuto otázku formulací, která získává zcela jiné rozměry: „proč nejsem tady ani tam“, z níž zaznívá jakási „vykořeněnost“, silný pocit exulanta, že v nové zemi vnitřně není „tam, kde ho chtějí“, podtrženo ve dvanáctém verši slůvkem „prý“, tedy slůvkem, které naznačuje, že autor slyšel odjinud, že v Německu „ho chtějí“, ale on sám chce být spíše v Čechách doma, „tam, kde ho chtějí“. „Tady“, v Německu, jakoby vnitřně nebyl „tam, kde ho chtějí“, i kdyby ho opravdu chtěli (o čemž svědčí slůvko „prý“) – protože i když je „chtěný“ v Německu, byl by radši „chtěný“ v Čechách. Martina mu naivně sděluje, že v Čechách chtěný je, Kryl pouhou drobnou změnou formulace ukazuje podstatu problému –  v Čechách může být chtěný některými lidmi, ale rozhodně ne režimem…

     2. sloka (2. pád: Koho? Čeho?)

     Ve druhém pádě zde najdeme jméno Martina s předložkou: „vedle Martiny“ a také jméno pivo ve spojení s předložkou: „kromě piva“ a celou touto slokou začíná Krylova odpověď, celé velké „kdyby“, na které by zjevně platil český dodatek „chyby“:

Smět sedět vedle Martiny

a píti suché Martini
k mokrému masu,
sotva bych asi uznával

to, co jsem doma zpívával
za starých časů

     Možná bude zajímavé se podívat na tuto část druhé sloky z hlediska větného rozboru: první tři verše jsou dvěma souřadně spojenými vedlejšími větami příslovečnými podmínkovými k větě hlavní ve čtvrtém verši (čili vytyčují podmínky, za kterých platí to, co se říká ve větě hlavní). Ta dále pokračuje vedlejší větou předmětnou (pátý a šestý verš). Je zde totiž patrná krásná korelace syntaktických vazeb a pravidel s myšlenkovým obsahem (což je, pravda, u většiny smysluplných sdělení – ale v těchto verších nám syntax výrazně pomůže v orientaci v textu a k jeho pochopení). Pojďme vyjít z věty hlavní (ze čtvrtého verše): Kryl jako osobnost by skutečně těžko uznával své dřívější postoje – postoje ze „starých časů“ (alba Bratříčku, zavírej vrátka, Rakovina apod.), kdyby mohl být v pohodlí „vedle Martiny“. Ne snad že by žena jako taková nutně vedla k rezignaci na názory muže (tak tomu je snad jen ve velmi výjimečných případech či v případech osobností slabých!), ale určité hmotné pohodlí (fyzická přítomnost Martiny, dobré pití a jídlo) může vést k ukolébání, k utlumení pocitů společenské odpovědnosti, se kterou souvisí ono krylovské burcování lidí jeho typickým patetickým hlasovým projevem, ostrými verši a chytlavými melodiemi. Zkrátka Kryl v „pohodlí života v ČSSR“ (a dozajista to do určité míry byl pro některé pohodlný život) by se stával oním výše zmíněným „typem“ a přestával by chápat, co mu kdysi vadilo – jak je vyjádřeno spojením „sotva bych asi uznával / to, co jsem doma zpívával / za starých časů“, zvláště zvýrazněno pochybovačným „sotva“…

     Pojďme se tedy podívat na onen „typ“ člověka, který se Krylovi tak moc nelíbí:

Ošlehán vichry větráků

měl bych už kolem metráku
tak, jak se sluší,
a kromě piva v žejdlíku

měl bych i bachor z knedlíků
a tučnou duši…

    Nejprve (jak jsem výše zmínil) fyzický zjev tohoto „typu“ člověka. „Sluší se“ vypadat podobně jako ostatní – být obézní, znát vítr jen z větráků v hospodě, kde takovýto člověk pravidelně vysedává a jehož vlastnictvím je oblíbené „pivo v žejdlíku“ a velké břicho z pravé české stravy („bachor z knedlíků“), ale současně Kryl přechází z klasického fyzického zjevu do nitra člověka (jako by fyzický zjev ovlivnil vnitřní stránku člověka) a dává tím slovu „tučný“ nový rozměr: „a tučnou duši“. Ono slovo „tučný“ evokuje totiž něco zbytečně zbytnělého, netrénovaného, pohodlného, nebo lépe zajatého a ukolébaného v pohodlnosti, bezstarostnosti…

     Refrén

     Pravidelně se opakující, výchozí myšlenka, z níž je vyvedeno sedm „důsledků“ (slok)… Pojďme se na ni tedy podívat:

Ač je to jenom dvě stě kilometrů
nebo ještě blíže
a zbývá už jen duše k proclení
na politickém barometru
setrvalá níže
a dokud trvá, svět se nezmění

     První dva verše označují prostorovou vzdálenost mezi Mnichovem, kde Kryl bydlel, a Čechami: „je to jenom dvě stě kilometrů / nebo ještě blíže“, přičemž druhý verš jakoby naznačoval, že záleží na tom, kam by přesně v Čechách chtěl dojet – kdyby jen chtěl být v Čechách, stačilo by překročit hranice, pak by to bylo „blíže“; (možná) pokud by chtěl být v centru dění, případně u Martiny, bylo by to dvě stě kilometrů. Důležité slovíčko je zde však počáteční „Ač“ (určující přípustku – Kryl připouští relativně malou vzdálenost; eliptické, avšak významné „ale“ ve čtvrtém verši ji naopak významně prodlužuje). Od čtvrtého verše, kde metafora „politický barometr“ je rozvinuta v pátém verši slovy „setrvalou níži“, vstupuje do dění něco, co navždy ovlivnilo Krylův osud i většinu jeho písní, co vstupuje do jeho myšlení, čím Kryl žije, co tryská z jeho rozhovorů publikovaných knižně i časopisecky a skrze co je vnímán většinou národa: politika a jí přinášené bezpráví, resp. omezování práv, svobody. (A Kryl si podle mě zachoval tvář po 89. roce zejména tím, že do ní nevstoupil.) Přes hranice jej totiž nepustí, musel by „proclít duši“ (třetí verš; zjemněn slůvkem „jen“, které jakoby umenšuje, bagatelizuje, ale tím současně upozorňuje na jediné, na čem opravdu záleží) a vpuštěn by nebyl…

     Poslední verš dává jakousi naději ve slůvku „dokud“, protože je možné, že jednou ono trvání takovéto „níže“ přestane působit. Z výše uvedeného syntaktického hlediska se jedná tedy o podmínku (ve větě vedlejší příslovečné podmínkové „dokud trvá“), která určuje neměnnost světa (tedy trvání níže na politickém barometru – zdůrazněno slovem „setrvalá“).

     3. sloka (3. pád: Komu? Čemu?)

     Tvaru třetího pádu jména Martina si můžeme všimnout ve spojení s předložkou k:                  „k Martině“. Směřování k někomu, k něčemu je samo o sobě vyjádřením určitého cíle, zde je pak toto spojení opět prostředkem k úvaze: co by bylo, kdyby…:

Kdybych chtěl zajet k Martině,

snad bych pak dělal v Martině
holoubky míru,
nebo bych bydlel v Záluží

a doma z vody z kaluží
vyráběl síru

     Kdyby totiž Kryl bydlel v ČSSR (a měl tedy možnost kdykoli „zajet k Martině“), mohl by bydlet dle libosti třeba v Martině nebo v Záluží (ona možnost podporována slůvkem „snad“) a pracovat (v Martině konkrétně vyrábět „holoubky míru“, což byla jedna z komunistických ikon… můžeme se i pozastavit nad tím, jak paradoxní je, když se totalitní režim snaží vzbudit  ve svých lidech dojem, jak ohromně je mírumilovný – ale tento dojem se snaží vzbudit téměř každý režim), nicméně Kryl v komplexnosti svého vidění zahrnuje do kritického pohledu i znečištěné životní prostředí „a doma z vody z kaluží / vyráběl síru“ (možná narážka na to, kterými prostředky se režim snažil odvracet pozornost od opravdu důležitých věcí tím, kterak maloval nicneříkající ikony a hlásal prázdná hesla o míru)  a nelítostně pokračuje:

A snad bych věru na to dbal

a chodil řváti na fotbal,
to kvůli hlasu,
v putyce zpíval s čundráky

a rumem léčil mindráky
z absence pasu

     Významnou společenskou událostí, na které musí být viděn, jinak nebude nikdy začleněn mezi „své“, je fotbalový zápas – Kryl by kvůli tomu „snad věru na to dbal“, aby tam viděn byl a aby tam „řval“ – chápejme, že mluví o fotbale v jiných souvislostech než čistě fanouškovských. Nevidí nic špatného na fandění (ostatně sám byl sportovním redaktorem ve Svobodné Evropě), ale v této sloce ukazuje několik málo možností „seberealizace“: řev na fotbale, opilý zpěv donekonečna omílaných, obsahově vyprázdněných písní („v putyce zpíval s čundráky“) a pití (z žalu nad „mindráky“… ani tentokrát si Kryl neodpustí poukázat, z čeho měl tento český „typ“ mindráky – pouze z tak povrchní věci, jako je fyzický zjev – jako by ho ani nenapadlo, že může být zamindrákovaný spíše ze svého nijakého společenského postavení a nulového společenského významu v komunistické společnosti, resp. v jejím politickém  chodu).

     4. sloka (4. pád: Koho? Co?)

     Jméno Martina zde nalezneme ve čtvrtém pádě ve spojení „líbat Martinu“ (ale v akuzativu zde nalezneme i jména páteř, třtina a život):

Kdybych chtěl líbat Martinu,

dal bych svou páteř za třtinu,
ohnutou větrem,
trávil si život schůzemi

a večer brblal v přízemí
nad Černým Petrem

     Opět jsme u výchozího bodu Krylovy úvahy: co by bylo, kdyby Kryl mohl být s Martinou v Čechách – v této sloce ukazuje případnou proměnu své osobnosti na metafoře třtiny: ohýbal by se ve větru (dle rčení „kam vítr, tam plášť“, v tomto případě tedy spíše „tam třtina“). Významné slovo je zde „páteř“, neboť o takto „ohebném“ člověku můžeme říci i to, že je „bezpáteřný“ – a zde je další výklad tak nějak redundantní, řekl bych… Narážka na pravidelné, ale nic nového nepřinášející povinné schůze je ukázka komplexnosti Krylových (řekl bych, že nezkreslených) představ o životě v tehdejším „Těžkoslovensku“ (jak zpívá v písni Holáryjó). Zajímavými verši jsou pak následující „a večer brblal v přízemí / nad Černým Petrem“, protože poskládání slov takto vyjadřuje velmi mnoho zcela minimalistickým způsobem: spojka a navazuje na předchozí verše a slučuje činnosti v nich s touto, večer označuje čas, který zbývá po práci a schůzi, brblal je slovo, které vyjadřuje činnost spíše takového tichého stěžování si, bezvýznamného vzdoru, vzdoru rezignovaného, nevyslyšeného (i protože je právě jen „brblaný“); v přízemí může označovat jakousi „společenskou“ místnost, která bývala v přízemí bytovek, ale také může znamenat jakési nomen omen: bezvýznamnost obyčejného člověka je zde podtržena slovem evokujícím přízemnost, eventuálně naznačuje, kde se drží takovýto typ člověka: při zemi. V dalším verši bychom mohli vidět buďto informaci o tom, že by Kryl hrál určitou karetní hru, nebo bychom mohli vidět potvrzení předchozích úvah o významu verše „a večer brblal v přízemí“: brblá právě nad vytaženým Černým Petrem, kartou smůly – ale současně jen brblá, k činu proti všemu, o čem Kryl v předchozích slokách zpíval (a v dalších bude zpívat), k činu proti komunistické moci se neodhodlá.

Nosil bych hesla v zástupu

a třeba stavěl chalupu
a kradl cihly,
koupil bych láhev Stoličné

a z jedné sklínky hořčičné
bychom si přihli

     A jsme opět u popisu „typické“ činnosti tohoto člověka: bezmyšlenkovitě (nebo jen tak naoko, protože se to musí) se shlukuje v „zástupy“, kde „nosí hesla“, transparenty s myšlenkami komunismu – a přitom se seberealizuje v únicích na „chalupu“ – typická činnost lidí Československa sedmdesátých a osmdesátých let (není zde snad vidět souvislost se znovunastupující normalizací?), která se mnohdy stavěla z kradených cihel (jak si z toho dělají legraci některé filmy z těch dob).

     Dostáváme se ovšem i k minimálnímu výběru toho, čemu je „lidu třeba“ („her nebo chleba“ – píseň Za vozem), tedy v tomto případě alkoholu (myslím zde cokoli, co „lid“ zasytí, případně i napojí, zkrátka uspokojí tuto potřebu zaplnění) – láhev Stoličné… a pochopitelně i ke „kultuře stolování“ vyjádřené „sklínkou hořčičnou“, a to v počtu „jedné“… Ne snad, že by naprosto nebylo jiné sklo v té době, ale bylo vcelku praktické používat skleničky od hořčice  k pití… i to ovšem svědčí o určité úrovni kultury Čechů…

     5. sloka (7. pád: Kým? Čím?)

     Kryl oslovuje Martinu až v poslední sloce, čili v páté sloce najdeme některá jména v instrumentálu – Martina, latina, žezlo, zlo (v šesté pak zůstane pád šestý):

Kdybych chtěl mluvit s Martinou,

plet bych si bukvi s latinou
a knutu s žezlem,
měnil bych pravdu ve lhaní,

v častušku hudbu varhanní,
plet dobro se zlem

     V páté sloce ukazuje Kryl zmatenost lidí komunistické éry: lidé bez vlastního úsudku, resp. lidé více či méně slepě věřící „propagandě“ si snad ani nemohou utvořit vlastní názor na tu či onu problematiku, jsou to lidé bez schopnosti rozlišovat: pletou si azbuku s latinkou (snad přeneseně Východ se Západem, neboť Východ měl zájem být v myslích lidí vybarvo-ván jako pokrokový a bohatý), potažmo pak bič (knutu) se symbolem vlády (žezlem) – zde tedy spíše jde o splývání jednoho s druhým (čili kdo má bič, vládne – ačkoli tak by to být nemělo!), svými slovy by „měnil pravdu ve lhaní“ – a jaký pak má význam mluvit, když splývá dokonce i lež s pravdou? Záměna pak nastává i v hudbě: chrámové varhany (snad touha po Bohu) splývají, jsou jedním s „častuškou“, ruskou lidovou písní… a celkově by si zkrátka pletl „dobro se zlem“, protože by zkrátka neměl ani možnost rozlišovat (pod tlakem médií a propagandy apod.).

     A jaký může být takovýto člověk? Co pro něj je opravdu důležité? Na co dbá?

Dbal místo snění konzumu,

nabádal děti k rozumu,
z prospěchu podlý,
žil pěkně vprostřed ohrady

a zdobil okna, výklady
a vzýval modly…

     Místo snění a velkých plánů jen spotřeba – konzum (ale to je životní styl mnohých i dnes, přes dvacet let po Sametové revoluci), vychovává v podobném duchu i děti, dokonce je navádí k nutné podlosti: rozum slouží k (vlastnímu) prospěchu… Ničím nevybočuje z řady („žil pěkně vprostřed ohrady“ – viz výše zmíněná „stádnost“) a zdobí „okna, výklady“ vlaječkami, transparenty u příležitosti nejrůznějších nesmyslných vítězství (nesmyslných proto, že jemu samému nic, co by jej vnitřně obohatilo nebo povzneslo, nepřináší, ba je snad mnohdy ani nechápe), a vzývá tím pádem místo Boha – „modly“ – narážka na „zlatá telata“ myšlenek a věcí komunismu, který byl přesvědčený, že je tím nejlepším uspořádáním společnosti ze všech možných – a že není třeba ani Boha, ba že ho ani není…

     6. sloka (6. pád: /O/ kom? /O/ čem?)

     Do šestého pádu jsou zde „ohnuta“ jména Martina, hodina (i shodný atribut zlá), stín.

Snad moh´ bych najít v Martině

přítele ve zlé hodině,
kdy člověk zoufá,
jež uspí v stínu borovic

a ví, že chlap chce skoro víc,
nežli si troufá

     Šestá sloka je výjimečná tím, že zdánlivě vyjadřuje určitou vyrovnanost – jako by všechna „kdyby“ předchozích slok přeci jenom mohla platit a Kryla by to přeci jenom nezlomilo, protože by pak „snad“ mohl najít přítele, spřízněnou duši, a tu celou tíhu nenést sám. Zajímavým spojením je pak slovo „přítel“ v souvislosti s ženou – může být žena muži čistě přítelem? Lze vůbec mít se ženou takovéto pouto čistě přátelské, nezatížené sexuálními myšlenkami? A přeci Kryl volí slovo „přítel“, nikoli „přítelkyně“, protože to druhé slovo je chápáno právě převážně jako vyjádření vztahu muže a ženy po intimní stránce, která zahrnuje i onu sexualitu. Protože „přítel“ může pomoci „ve zlé hodině, kdy člověk zoufá“, jako žena ale navíc může i zklidnit mužské nitro: „uspat v stínu borovic“, což by přítel-muž udělat nemohl, a navíc jako žena je ještě navíc schopna pochopit – a vnitřně usmířit – „chlapa“ tím, že ví, nakolik je takovýto „chlap“ troufalý (a jeho troufalost obdivovat) – i že chce snad i „trochu víc“, sní o větších věcech, než na které jeho troufalost stačí … a tím mu dodávat více odvahy právě pro tyto „troufalejší“ cíle. Co ale přítel-žena dokáže dále? To je patrné snad i bez dalších komentářů v metaforách následujících veršů:

Obalí trny sametem,

v náruči skryje před světem,
horečku zchladí,
má cit i rozum člověčí

a dá Ti pocit bezpečí,
když všichni zradí

     Přítel-žena (a Kryl neoperuje s tím, zda je, či není toto spojení oxymóron – je to pro něj výchozí bod, fakt) pak má „cit i rozum člověčí“ (zatímco přítel-muž má většinou jen „rozum člověčí“ a nekonečné pochopení, jedinečného ženského citu bychom se ale nedobrali – vcelku pocho-pitelně, prostě proto, že to není žena) a navíc umí i to, co přítel-muž: „dá ti pocit bezpečí“ ve chvíli (lépe: za podmínky) „když všichni zradí“. Snad bychom ale přeci jenom mohli hledat víc a zamyslet se nad tím, proč autor užívá slovo, která samo o sobě evokuje něco krajně nepříjemného, tedy slovo „zrada“. Proč ho užívá ve spojení „všichni zradí“? Můžeme se spíše jen dohadovat…

     7. sloka (5. pád: Oslovujeme, voláme.)

     V sedmé sloce Kryl využívá pátého pádu, kdy (na konci promluvy, tedy v poslední sloce, refrén nepočítaje) oslovuje Martinu. Oslovení obecně zdůvěrňuje, navazuje bližší kontakt… zde oslovení působí podobně, autor nicméně Martině předává určitá moudra, závěry, k nimž došel:

Svět dává nerad, Martino,

zadarmo nebo lacino,
však poznáš s lety,
že čas i kámen rozhlodá

a poušť když jednou zřídlo dá,
rozkvetou květy

     Ono moudro spočívá ve zjištění, že „svět“, tedy život, nedává nic (nic, co by stálo za to) „zadarmo nebo lacino“, za to důležité se musí tvrdě, těžce zaplatit (Kryl platil za svůj postoj dvacetiletým exilem a poté několikaletým postupným odmítáním mnohými lidmi českého národa), avšak není to placení bez „květů“, bez toho krásného, pro co stojí za to zaplatit. „Čas“, čas života, totiž „i kámen rozhlodá“, v čase nic nevydrží věčně, ovšem když už „poušť“, tedy snad obecně život, který odmítá dát cokoli „zadarmo nebo lacino“, čili v něm jakoby nic není, „jednou zřídlo dá“, když už člověk jednou za něco zaplatí, otevře se pramen, díky němuž „rozkvetou květy“.

Až svět mne steskem obklopí,

dám si Tvou kytku do klopy,
jak kážou mravy,
po vzoru starých Habánů

připiji vínem ze džbánu
na Tvoje zdraví 

     No a kdyby se tedy opět stalo, že „svět“ Kryla „steskem obklopí“, pak na to má svůj lék: vystaví Martininu „kytku“ na odiv všem („dám si Tvou kytku do klopy“), neboť muž má být nějak navenek „určen“ (snubním prstýnkem apod.), případně „ozdoben“ (květinou v klopě saka), neboli „jak kážou mravy“, no a „ze džbánu“ (všimněme si návratného motivu „džbánu“ – byl užitý už v první sloce – snad tedy i ze džbánu od Martiny) si dá dobré víno, a protože není vhodné pít jen tak bez účelu (pokud by tedy účelem nebylo samotné opíjení – pak by to zavánělo alkoholismem), Kryl připije na to nejcennější, co může člověk mít (a překvapivě volí tu nejběžnější frázi u přípitku – nicméně zde snad jako fráze zcela nepůsobí, spíše je aktualizací původního významu): „na Tvoje zdraví“.