V čudu (Neočekávaný dýchánek)
V ČUDU
Hanzlová, Šmíd/Hanzlová
Honem vykopu pořádnou díru,
kam nacpu svý šílenství, do chřtánu štírům.
Zavalím kamením, zaházím listím,
jen ať si pochutnaj červi a hlísti.
Honem pryč utíká Zuzanka hrdinka,
cestou jen vyklepu, co tlačí v holinkách.
Zpocená ulehnu v prázdném sudu,
přemejšlet o tom, co všechno je v čudu.
Ref: Co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu...
(Neočekávaný dýchánek: Plech, 2010)
Text podivuhodné skupiny Neočekávaný dýchánek (jako mnoho jiných jejich textů) je založen na jednoduché, přesto rafinované obraznosti, metaforičnosti a až provokativně prostém, přesto však o nic méně iritujícím (v dobrém slova smyslu) refrénu. Podle něj dostal text i název; vyvolává otázku: Co všechno je v čudu? A dává nerušený prostor na úvahy, co že to vlastně všechno v čudu opravdu je. Zkuste se zaposlouchat a zamyslet se nad svým životem… Není toho málo, že? Ale nahled (a jisté zasmání se sobě samému) čišící z této písně to hravě překoná.
Pojďme se podívat, kterými cestami je tohoto efektu dosaženo!
První i druhá sloka začínají slovem „Honem“: vzbuzují dojem spěchu; je to ovšem takový ten spěch, abychom se zbavili něčeho nepříjemného. A o tom je myslím celý text: autorka chvátá, aby bylo „honem“ pryč to nepříjemné (v první sloce šílenství a v druhé to, co tlačí v botách), aby pak ulehla a dumala – nad další (možná nepříjemnou, ale možná také ne – viz níže) věcí (nad tím, „co je v čudu“).
Honem vykopu pořádnou díru,
kam nacpu svý šílenství, do chřtánu štírům.
Zavalím kamením, zaházím listím,
jen ať si pochutnaj červi a hlísti.
V prvním, druhém i třetím verši můžeme spatřit činnost. Jsou to verše plné děje: jde o vykopání díry, zbavení se šílenství, zamezení možnosti jeho návratu. Jsou to ovšem též verše plné emocí, neboť šílenství je veliké, čili potřebuje „pořádnou“ díru, zbavení se ho je násilné („nacpu“), zamezení návratu je důsledné (viz výběr materiálu: „kamení“, „listí“), likvidace konečná a těmi nejnižšími tvory (červi, hlísti), a to podaná s určitým gustem („jen ať“)…
Otázka, odkud ono šílenství pramení, zde řešena není: ani snad není důležitá. Každý z nás takové asi máme, to jisté napětí, kterého bychom se tak rádi zbavili… Příjemné na tomto textu je, že nás provede takovou situací, ve které se to povedlo. Je to vlastně zčásti určitý návod: zkuste to také tak; lépe: zpívejte se mnou a možná se vám podaří prožít to, o čem zpívám.
O dějovosti prvních tří veršů už něco řečeno bylo. Pojďme se podívat na to, čím je tato činnost završena, jak je vyzdvihnuta expresivní složka: šílenství je nacpáno „do chřtánu štírům“ (ti obývají díry) a vydáno napospas červům a hlístům, „jen ať si pochutnaj“ – tedy odstraněno ze života, přenecháno jiným, a to takovým živočichům, kteří by si na něm ‚smlsnuli‘ tak trochu jiným způsobem než autorka. Ta jej odsoudila ke smrti; nebo lépe: k odstranění ze svého života. A jak se dá zvládat takový náročný zákrok? Na to nám odpovídá druhá sloka:
Honem pryč utíká Zuzanka hrdinka,
cestou jen vyklepu, co tlačí v holinkách.
Zpocená ulehnu v prázdném sudu,
přemejšlet o tom, co všechno je v čudu.
Opět spěch („honem“, „utíká“)… a ještě cítíme přítomnost onoho zhmotněného šílenství, neboť se od něj utíká „pryč“ (tedy je patrné, že někde je, neboť pryč označuje prostor, odkud se utíká). Zřejmý prvek sebeironie je zde patrný v použití autorčina jména a ironického pojmenování „hrdinka“ v kontextu s útěkem od nebezpečí.
Ze třetí osoby přejde druhý verš v první a pokračuje až do konce sloky. Ocitáme se na „cestě“ od zavalené díry s nebezpečným obsahem. Během této cesty (jako během téměř každé cesty) se vyskytnou další nepříjemnosti, něco, co je nepohodlné, co „tlačí v holínkách“ – i tohoto se ovšem lze zbavit, i toto lze „vyklepat“.
Z námahy běhu od svého šílenství zpocená hrdinka ulehne „v prázdném sudu“, který nám snad může evokovat slavného Diogena – to dokonalé odproštění se od starostí materiálních a soustředění se na schopnosti rozumu; i zde je totiž mysl vyzdvižena: autorka bude „přemejšlet o tom, co všechno je v čudu“, odhlíží od materiálna (ačkoli ne nutně: v čudu mohou být i hmotné statky…).
Následuje refrén:
Co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu...
A právě ono opakování refrénu „co všechno je v čudu“ umožní uvědomit si, že není v čudu jenom to hezké, ale i to ošklivé! A zase se můžeme z mrtvého bodu pohnout dále… V jednoduchosti je síla a kouzlo tohoto textu je hodně silné.
Komentáře
Přehled komentářů
Ale ber to ode mne s rezervou, jelikož jsem v těchto vodách Neználek, kterého jsem (taky) nečetl. :)
Pěkná pitva
Lukas, 3. 5. 2011 0:03