Čtvrtá povídka o Vrkošovi
Vrkošek se občas zamyslel. Trochu ho to bolelo a to, co zjistil, se mu obvykle moc nelíbilo, takže to dělal jen zřídkakdy, přesto však k tomu došlo.
Rozhlédl se po těch, co se opravdu uměli naparovat. Nejvíc jich bylo v muzice. Tou lze totiž nejhravěji a nejzajímavěji tokat. Tam lze rozehrát řadu emocí, říkat spoustu slov, která umožňují proniknout do dívčích srdcí, strhávat na sebe pozornost: Kdo je nejdůležitější osoba na parketu? Přece zpěvák. Ten strhává dokonce nejen holubičky, ale i holuby. Ti pak vrkali v rytmu hlavního naparovače, kroutili se a vyjadřovali souznění s Vůdcem. Nikdo v tu chvíli není důležitější než on. To jen holubi si mysleli, že když se taky naparují, strhávají tím na sebe pozornost, takže jsou jako stejně důležití jako Vůdce. Holubičky se po koncertě vrhají k nohám a do šaten zpěváka, holoubci se snaží nápodobou být zajímaví jako Vůdce. Vyplácí se jim to, protože většině holubiček připadá přeci jenom reálný nedokonalý naparovač jako lepší zakladatel nového hnízda než nedosažitelný idol, nespolehlivý a promiskuitní Vůdce.
Vrkošek si však pomyslel: Naparovat se však tak jako oni by byl holý nesmysl, vždyť tuhle okatost přeci musí každá prokouknout – holubička přeci hned uvidí, že není Idol. Netušil, že holubička to moc dobře ví, ale zvolila ho jako „náhradníka“ – jen jí nesmí zklamat. Musí se naparovat dál. A on to netušil, protože byl tak trochu… trouba.
