Poezie Martina Honzáka

     Vrkošek vylétával za svými denními povinnostmi den ode dne méně radostně. Opeření se zdálo být šedivější a život z očí zcela vymizel. S vyhaslým pohledem kloval do klávesnice, aby vydělal peříčka, neboť peří bylo univerzálním platidlem, ceněným v celém ptačím světě. Nastřádaná pírka pak utrácel, aniž by jej to těšilo, za jiné věci, podle kterých se měřila úspěšnost života – luxusní hnízdo v nejvyšší věži ve městě, speciální interiérová dřívka a kamínky nebo „křídla dravců“, která se prodávala v nejrůznějších velikostech, barvách a tvarech a po nasazení propůjčovala úžasný pocit síly.

     Jen jemu byl pocit síly cizí. Přestal rozumět tomu, co se s ním děje. Stihl pochopit, že nějak moc nejde o samotná peříčka, neboť znal odrané zpěváčky a opelichané vrabčáky, kteří byli spokojení, ba i mnohdy šťastní. Na druhou stranu znal i takové, kteří měli plné duchny peří a také byli spokojení.

     Zarážel ho samotný smysl jeho existence, neboť žádný nenacházel. Někam se hnal, aby něčeho docílil, a po prolétnutí cílovou páskou ho čekal jen pocit prázdnoty. Vytvořil si nový cíl s novou nadějí, ale jako by létal v kruhu. Cítil, že nic velkého nevykoná, že pro nikoho není tou nejcennější bytostí, ba ani pro něj samotného; to, po čem opravdu touží, mít z různých důvodů opravdu nebude (nakonec to beztak není důležité…). Byl by býval takhle hloupě dumal jako puberťák nad žiletkou, ale času mu mezi prací, rodinou a spánkem mnoho nezbývalo.

      Začal se životem ploužit jako bez ducha, přestávaly ho zajímat běžné starosti i život ve Velkém holubníku, centru všeho dění. A věci se tím stávaly ještě horšími. Jeho žena ho zlostně klovala, když civěl do prázdna, a to bylo často. Přátelé nechápali, co mu je. Holubi kolem něj se buďto divili tomu, jak je mimo, nebo se mu tajně vysmívali, případně ho nebrali vůbec v potaz.

     Kroužil s ostatními v hejnech nad nádražím jen ze zvyku, protože cítil, že by bylo blbé, kdyby to nedělal. Létal vždy na okraji či na konci s nepřítomným výrazem. Občas nezaregistroval, že hejno změnilo směr, a v tu chvíli letěl sám. Když se to stalo poprvé, duši mu zaplavil dosud neznámý pocit radosti z oné samoty. Zamžikal očima a rychle se připojil k ostatním. Ti si ale beztak začali říkat, že Vrkoš je „nějakej divnej“ (to v tom lepším případě).

     Občas se při kolektivním vyhledávání odhozených rohlíků rozhlédl po ostatních. Z mnohých doslova zářil neochvějný pocit vlastní důležitosti, výjimečnosti a sebevědomí. Nezáviděl jim ho, věděl o něm své; zaráželo jej jen to, že oni to opravdu myslí vážně. Ani na okamžik nezapochybují. Zíral na ně, hlava se jim kývala při každém kroku, ti nejmladší a nejstarší se hnali za jídlem a zuřivě zobali, ti v jeho věku především tokali, nakrucovali se před samičkami a pářili se; za neustálého vrkotu někteří přilétali, jiní odlétali. A to je celý náš život, pomyslel si a bylo mu úzko.

     V zajetých kolejí nicméně jel dál, zaškatulkovaný sebou i okolím, jako by nebylo cesty ven. A možná opravdu není, protože troubové to mají těžší.