Dvanáctá povídka o Vrkošovi
Vrkošek hrál v jedné kapele. V přepočtu na lidské roky nějakých patnáct let. Byli čtyři a bavili se takhle o víkendech na různých zábavách.
Když začínali, doufali v to, že z jejich vstupu na scénu budou všichni úplně paf – hráli původní songy, docela jim to ladilo (jeden vrkal, druhý plácal křídly, třetí a čtvrtý rytmicky klovali do okapových rour) a měli jeden skvělý hit: Trus letí vzduchem. Pravda, nic moc hlubokého to nebylo, ale rychle si tím získali popularitu. Jejich uhrančivý refrén (Trus letí vzduchem / omdlévám puchem / bělobný trus / je to fakt hnus) si povrkávali svého času mnozí.
Během let rozšířili svůj repertoár ještě o několik zajímavých písní. Jejich hlavní sdělení bylo občas trochu rozporuplné, protože v jednom songu slibovali věrnost a lásku (Jen tebe miluji / jen tebe jedinou / když vzduchem vesluji / nemyslím na jinou), a v jiném zpívali o tom, že už s tou kterou nechtějí být (Nechce se mi s tebou být / tak už to zkus pochopit / je spousta pěkných holubic / a já jich chci mít pořád víc), ale kromě milostných písní skládali také (dle jejich původního domnění) ostře společenskokritické záležitosti – zpívali o tom, jak jsou někteří holubi protivní, zlí nebo hloupí (Pitomci plní svět / je jich tu strašně moc / je lepší nevědět / jak velkou mají moc).
Jenže původní krátkou popularitu si neudrželi. Vrkošek věděl proč – byli spíše špatní, a zatímco konkurence byla veliká a originální, oni sklouzávali do šablonovitosti, nevyzrálosti a vcelku vlastně patřili spíše k podprůměrné zábavové kapele, na jejichž koncerty se slétali jejich tři až čtyři skalní fanoušci, rodina a pár dalších, kteří jinak neměli co dělat. Většinou už se podruhé neukázali.
Vrkoš měl z každého koncertu vždy horší pocit. Přestalo ho to bavit. Po oněch patnácti letech si zoufal z toho, že už nebudou lepší, s ničím hodnotným, zajímavým nepřijdou, už nikam neporostou. Bylo mu to jasné zvlášť tehdy, když poslouchal jiné, mladé (ale i starší), dravé, tvůrčí zpěváky, jejichž postupy byly ohromující – a podobně jejich výsledky. Stalo se to, že měl raději jinou hudbu než jejich vlastní.
Byli ale skupina. Tak či onak to cítili i ostatní, ale říkali mu: vykašli se na to, vždyť o nic nejde, jen se bavíme. Ano, ambice jako kapela už neměli, neměli ani nápady. Smutně se ohlížel po svém životním díle, ale musel dát ostatním za pravdu – skutečně se jen tak bavili, jako jiní ohromují lidi mnohotvarými uskupeními při přeletech nad nádražími.
Šlo o to, že ho trápilo právě tohle, tahle povrchnost, tohle zabíjení času. On sám totiž ambice měl, přál si být lepší. Ale ne všem je dán talent a ne všichni dosáhnou toho, čeho chtějí. A tak dál příležitostně vyhrával na pochybných akcích a pokoušel se dotíravé myšlenky zaplašit mávnutím křídla. A mnohdy mával skutečně zuřivě. Trápil se dál; všichni Vrkoškovi příznivci asi vědí proč.
