Poezie Martina Honzáka

     Když nastal čas, že se Vrkoš cítil nezvykle povzneseně, navštívil Úřad pro zastřihávání peří. Byla to až nápadně nenápadná budova, kde pracovali samí snaživí, přičinliví holoubci, kteří vymýšleli nejrůznější triky, jak nakumulovat co nejvíce peříček pro Úřad, neboť dostávali podíl na zisku. Tento úřad pracoval tiše, málokdo o něm věděl něco konkrétního, zato fám kolovaly celé spousty. Mnozí odhadovali, že má drápky takřka ve všem a že se spikl s Velkým holubníkem, jiní zase, že Úřad je orgánem Velkého holubníku; jediné, co se vědělo jistě, bylo, že Úřad je takřka všemocný a není radno se s ním zaplést. (Našli se ovšem tací, kteří tvrdili – tajně, opatrně –, že s Úřadem se nelze nezaplést, protože zkrátka ovlivňuje vše a všechny.)

     Vrkošek tam létal tehdy, cítil-li, že se něco děje, čemu nerozumí. Dostal kdysi doporučení od jednoho podivného známého… V jistých dobách tam bývával častým hostem. Vždy ho vlídní holoubci či holubičky posadili na bidýlko, vlídně a rozumně k němu promlouvali a mezi řečí mu zastřihli tu jedno odbojné pírko, tu druhé odvážné pírko… Někdy se nechal i bezmála oškubat jako mrtvé kuře, neboť se cítil čím dál zmatenější.

     Posléze si osvojil některé jejich postupy a návštěvy začaly být řidší. Nechával si zastřihávat neposlušná a tvrdohlavá pírka od ostatních – a nakonec dosáhl v této činnosti téměř dokonalosti, když si je dokázal zastřihávat sám. Naučil se tomu říkat relaxace a cítil se při tom vcelku dobře, neboť mu přestávala vadit chudoba jeho života. Do rámečku si nechal zasklít úryvek básně úředního, vřele doporučovaného (dříve se mu zdávalo, že snad až přeceňovaného) básníka Veršotepa Rýmavého z jeho sbírky Radostný distanc:

Být volný jako pták

co pak?

     Tento úryvek ho naplňoval útěchou. Kdykoli se cítil ztracený ve světě plném protichůdných, zato však naprosto zaručených, vědeckým bádáním podložených informací, ve složitosti meziholubích vztahů, kdykoli si zoufal na bezbarvostí a monotónností vlastního rytmu života, tehdy nějakým záhadným způsobem vydoloval útěchu právě z oněch veršů.

     Stával se mistrem distancu, dokonce dobrovolného. Ale jak běžel čas, musel stále častěji pročítat ty dva verše – a stále nesnadněji se mu v nich hledala útěcha. Jak by mohla! Inu, jak asi tušíte, Vrkošek to pro svou troubovitost prostě neviděl.