Jednoho dne
Jednoho dne
Vrkošek se jednoho dne přistihl, že dosavadní jistoty a posty, jichž dosáhl, ho nijak neuspokojují. (A teprve až později s podivem zjistil, jak silné může být to, co opravdu opájí a skutečně obohacuje!) Míra stresu a množství znepokojivých věcí prostě výrazně převyšovaly to, co to kdy alespoň částečně vyvažovalo – a poslední měsíce už dokonce nebylo ani stopy po oněch občasných světlejších chvilkách. Přesto by si toho býval téměř ani nevšiml (žijete-li dlouho ve stínu, onomu příšeří uvyknete; no a Vrkošek si při své troubovitosti odmítal přiznat pravdu). Navíc ani netušil, že by věci mohly být jinak!
A pak poznal, že by opravdu být jinak mohly. A to, jak byly, jej fascinovalo. Byl pochopitelně opatrný – vždyť kdo by hned uvěřil tomu, že se denně mohou dít příjemné věci, a to prakticky bez přerušení těmi méně příjemnými? A pokud by tomu tak bylo, kdo by očekával, že to může trvat nějaký delší čas, či dokonce roky?
Něco o životě přeci věděl!
Když se ovšem vracíval z oněch neskutečně obohacujících rovin do své skličující zahrádky, usoudil, že by tomu novému pocitu měl dát šanci. Byl tak zajímavý!
A tak se rozhodl pro cestu růstu a vzletu. Měl po boku holubičku, se kterou se tenhle životní směr stal skutečným, působivým a velmi radostným. A časem měl poznat, že stálo za to si na tohle všechno počkat.
