Osmá povídka o Vrkošovi
Vrkošek miloval pohádky. Upřímně žasl nad prostou zápletkou, černobílými, dobře čitelnými hrdiny, jednoduchými motivy jejich jednání a především nad koncem, vždy šťastným, ba až katarzním – kterým děj opravdu končil. Hrdinové nemuseli prožívat denní šedé, malé, bezvýznamné boje, prožili jeden, ale velký, s veškerou slávou, poctami, fanfárami. Hudba v pozadí, každý se raduje s ním, jako by ten slavný zápas svedl sám.
Navíc už od počátku je jasné, ba není nejmenších pochyb o tom, že příběh skončí šťastně. Od samého začátku, vlastně už před ním neexistovala žádná obava, že se šťastný konec nepovede – víra v zázrak je v pohádkách přímo explicitní. Existuje tam zkrátka jakási apriorní danost, které Vrkošek tak rád podléhal. Vždy znovu prožíval tu radost, že se konečně zase v něčem zcela orientuje, šalebné a úskočné hry života do světa pohádek nepatřily, a jestli, tak bylo přeci jisté, že je hrdina překoná. Zde si mohl být Vrkoš jistý, že bílá je skutečně bílá a černá zase černá. Že je to v životě nejinak? Ale jděte! Připouštím nanejvýš, že Vrkoš může být zčásti paranoidní.
Jenže život, to velké slovo, které ve Vrkošově hlavě omílané stále dokola působilo prázdně a bezútěšně, je tvořen nikoli jedním velkým, ale mnoha malými boji, je to boj sám, tím opravdovější, čím usilovnější. Ne že by si toto Vrkošek občas a matně neuvědomoval, ale raději utíkal do bezpečného světa pohádek.
Dokonce po večerech začal sám pohádky sepisovat. Omílal pořád dokola to samé klišé stavby textu, až mu všechny ty různé pohádky – jeho i jiných autorů, kreslené, animované, hrané, divadelní – začaly připadat všechny stejné, vcelku nudné a bez nápadu. Jak by mohly být zajímavé, kdyby se pokusil o inovaci, kdyby děj zpravděpodobněl těmi malými, nezbytnými boji, kdyby zaplnil stránky opravdovostí… Kdyby je ale slovo, které se do pohádek příliš nehodí, tak jako se zoufale nehodí do života samého.
A tak Vrkošek dál zbytečně plnil stránky nesmysly a ťapal po nich nohama od trusu. A přestože cítil marnost téhle snahy, nějak mu unikal důvod té marnosti. Ta uniformita přeci k pohádkám patří! No, však víte – byl to tak trochu trouba.
