Pátá povídka o Vrkošovi
Vrkoše zaskočilo druhé zamyšlení na to samé téma. Naparovači a jejich životní úspěch – u holubiček, v práci a vůbec v životě. Vrkání jako základ života, Život sám? Další skupinou po zpěvácích byli totiž herci. Každý je herec. Jenže někdo umí hrát mnohem víc. Nejenže vypráví historku, on ji skutečně předvede, že vypadá, jako by se před vámi skutečně odehrávala. Jistě, i mezi těmi se našli nejlepší. I ti měli vlhkou životní dráhu. Získávali dokonce přízeň už nejen proto, že hráli, ale že si všichni pamatovali, jak byli opravdu dobří v tom, jakou „historku“ na filmovém plátně vyprávěli. O králi, agentovi, potřeštěnci, šílenci… Ti získávali přízeň a zájem už jen tím, že se někde objevili. Ihned byli středem pozornosti, a to ani nic nehráli! Hraní bylo taky součástí vrkacího rituálu. Možná tou nejdůležitější. Kdo nehraje, že je ztělesněním čirého sebevědomí, Není. Tenhle dost podobný příměr má taky dost podobné řešení. Sice si ti, co vrkají, možná ani neuvědomují, že hrají, Vrkoš sám musí však taky hrát. Až dosud kromě chvíle, kdy lapal samičky, Nebyl. Od té doby se nijak zvlášť nenaparoval, takže celé Vrkošovo okolí marně dumalo, proč si ho vlastně jeho žena vybrala. Proč se ale styděl hrát? Protože by samička odhalila, co je tak zřejmé, totiž že jen hraje? Když hrají všichni, tak je jasné, že i on. Hraje každý, tak proč se za to stydět? Protože byl tak trochu trouba…
