Poezie Martina Honzáka

     Vrkošek se jednoho dne probudil s pocitem, že zhloupl. Pocit hlouposti se kolem šoural tak nenápadně, že by si ho byl ani nevšiml, kdyby neotevřel knihu, kterou snad omylem dostal kdysi od kohosi k narozeninám. Tehdy do ní nakoukl, vyzobal některá písmenka, ale stopy v něm kniha nezanechala.

     Až teď. Uvědomil si, že už je dost starý na to, aby se pokusil pochopit cosi víc. Otevíral tu knihu pokaždé na jiné straně a snažil se porozumět významu těch slov. Bylo to česky, jednotlivá slova dávala smysl, dokonce i některá slovní spojení. Když se to ale pokoušel číst jako větu, která má mít nějaké sdělení, to sdělení mu unikalo. A kdyby nerozuměl jen jedné větě!

     Po týdnech zoufalství a pochybností zjistil, kdo knihu vydal. Institut inteligence. To si mohl myslet! (Ale nemyslel.) Rozhodl se, že se ihned pustí do pátrání, co že to vlastně je za institut.

     Po třech nedělích se konečně odhodlal udělat první krok. Vyhledal si adresu a napsal obsáhlý dopis. Odepsali mu. Pozvali jej na přednášku pro začátečníky. Sletělo se jich tam dvacet dva. Všichni měli poněkud vyjevené, nejisté a zoufalé pohledy někoho, kdo je na území chřestýšů a černých vdov bosý a tančící. Přednáška jasně a příkladně vysvětlovala základy čehosi, co se v pozdějších dobách slilo v jeden báječný okamžik pochopení, prozření. Během následující hodiny se cítil chytrý a chápající. Jedna hodina obsahující veškeré dějiny vědění podané strhujícím způsobem.

     Opustil mírně omámený společně s ostatními přednáškový sál. Vylétl shánět několik doporučených knih ke studiu. Sehnal jen jednu a seděl nad ní po večerech jak páťák nad Aristotelem. Cítil, že klíč sice v jednu chvíli měl, ale teď jaksi… Zíral do svých poznámek z přednášky. Dávaly mu smysl. Pak se zadíval do darované knihy. Smysl se vytratil, ačkoli si byl jistý, že je to kniha o tomtéž tématu. Pokusil se provést analýzu textu. Tento pokus zaslal do Institutu. (Tomu dopisu se ještě dlouhá léta docenti Institutu smáli.) Neodpověděli.

     S pocitem zklamání se vrátil k pohádkám. Nechal zemřít pár mocných čarodějů a dědů vševědů obzvláště nepohádkovou smrtí a s pocitem zadostiučinění darovanou knihu i poznámky z chvíle euforie zahodil.

     Co jste čekali od trouby jeho formátu?