Sedmá povídka o Vrkošovi
Vrkoš měl zálibu v zahradničení. Jeho zahrádka však budila přinejmenším rozpaky ostatních. Pramálo mu na tom ale záleželo. Když dýcháte, ani vzduch nepociťujete.
Zaléval si pravidelně svou zahrádku, hnojil, opečovával. Co mu to ale na ní rostlo? Samé podivné býlí: chudobky, nezmary, zimostrázy, to byl jen začátek. Po čase se mu zadařilo vypěstovat i vzácnější, zato rychle se rozmnožující rostlinky. Zejména všechnovřiť přímo bujela, ale pozadu nezůstával ani zetmystrášek, neurocel či bezzájemka. Věnoval jim obzvláštní péči. Chodil se s nimi mazlit, hladil je, povídal si s nimi. Lépe pak rostly. To může potvrdit každý schopnější pěstitel konopí.
Občas zahlédl na zahrádkách druhých zajímavé rostlinky: slunečnice, jasmíny, tulipány, sedmikrásky, dobromysl… Když měl štěstí, zahlédl i něžněnky, úctoseb či libovjem. S úžasem na ně hleděl, než vzal konev a šel zalévat tu svoji bídnou zahradu. Ze špatných rituálů rostly jen špatné věci. Nezbyla energie na kritický pohled, zastavení. Kdyby to byl udělal, jistě by musel alespoň uznat, že když nic hezkého nepěstuje, nic hezkého ani nevypěstuje. A tak krásu musel obdivovat jinde.
Bůh ho ale měl rád. Občas mu dal pocítit zázrak. Jednoho rána vykvetla mezi všemi těmi bodláky a trním oslnivě modrožlutá jasněnka hojivá. Zahlédl ji a užasl. Dlouho si ten kvítek prohlížel. Jak mohlo něco takového vyrůst na téhle zahradě? Ta květinka cítila, že sem nepatří, byla jako motýl mezi pavučinami. Pro další růst potřebovala jiné podmínky.
Proč si Vrkoš neuvědomoval důležitost péče o krásu? Dál zarytě nosil vodu pro to svoje býlí a přestože jasněnce věnoval stejnou péči, chřadla a uvadala. Napadl ji svíravec a zastiňoval sebehnusík. Vrkoš si jen zazoufal. V čem dělal chybu? Vždyť jasněnku zaléval, pečoval o ni… stejně jako o to ostatní kvítí. Co vy jistě víte, on ani netušil. Inu, byl to přeci jenom tak trochu trouba…
