Sen o snu
Vždy prostor dávám všem svým lžím,
když na sebe si hraju,
však na noc masky odložím
a doufám, že v to zraju,
abych se ve snu probudil
a sebe sama potkal,
své Bytí cítil v každé z žil,
jimiž mi tělo protkal
Bůh, Vesmír nebo Láska snad,
a já vše v sobě spojil
a nechtěl si jen na cos hrát
a už se nerozpojil.
Leč integrita skryta je
či prchá jako divá,
Bůh tajně tají své taje
a už se připozdívá
a z podpalubí plno krys
se valí v temné vlny
a vše, co ve mně bylo kdys
a čeho jsem byl plný,
se v tichosti tu utápí
zpět do hlubiny míří...
Mě už to ale netrápí:
Lži jen v těch proudech víří
a koráb ze lží stlučený
se láme jak zápalky...
Svůj úsměv kdesi půjčený
jen vrátím a do dálky
se v hadrech mokrých rozběhnu
za další lží o štěstí.
K ní dojdu, jenže se nehnu
dál nežli k téhle zvěsti.
Tak nezbývá než básně psát
vždy o ničem a špatné
a ufňukané také snad...
Až tak špatné však snad ne!
