Čtení na lavičce
Čtení na lavičce
„Co to máš,
tati?“
přijela ke mně
má pětiletá
dcera
a zabrzdila kolo
sandálkama
„Knížku o netradičním
pohledu na svět,
skrz naši duši,“
pokrčil jsem
rameny
protože jsem netušil
jak jinak
to zjednodušit
„A já mám taky
duši?“
chtěla vědět
„Ano, každý ji
má.
Jen ty jsi s ní
v kontaktu,
zatímco my
dospělí
jsme k ní ztratili
cestu,“
vyjadřoval jsem
čím se zabývám
už pár let
„Přečti mi kousek!“
sedla si ke mně
se zájmem
A tak jsem četl
a zrovna takovou
zapeklitou část
plnou přehuštěných
větných staveb
a složitě konstruovaných
objevných
myšlenek
„Hm, je to pěkný,“
zatvářila se
chápavě
a já zase
zaskočeně
a nevěřícně
„Ale ještě že mám
tu novou trubku,“
zasmála se
divoce ji
rozzvučela
a odjela
Asi jsem jí
neříkal nic
nového
a ještě
nerozuměla
popisovanému
odloučení
od jejího jasného
hlasu
který ji dosud
tak neomylně
vede
