Dvacáté první století v Čechách
Zde mnoho hezkých okamžiků
hned zní zas v tónech ponurých
a vzletný hlas všech velkých díků
se mění v opak - kéž by ztich´!
Však netiší se, míří v nitro,
kde pocit lásky roztrhá,
v němž roztříští se nové jitro,
jejž kohout marně kokrhá,
a v ochraptění jeho hlasu
pak elegie doznívá,
jež bere naději i krásu
až zbude píseň ošklivá:
tu roztrhána, pošpiněna,
tu veršem divným zmařena
se chvěje jako zlostná žena,
jak divá, lítá stařena,
jež chtěla by než obejmutí,
však dovede dát nežli chlad,
jež cítí srdce svého pnutí,
leč sebe zná jen, vlastní hlad;
kde dávat může pousmání,
jen kouše, škrábe, útočí,
a v tolerance pouhé zdání
se její čin vždy otočí.
Jak těžké někdy připadá mi,
se radostným a šťastným stát,
když osten zmaru mezi námi
mi protne srdce jako kat,
jenž koná jenom svoji práci,
tu ovšem dělá tuze rád,
jíž marnost bytí vždy zas vrací
do komnat našich i v náš sad.
Hle, kořeny jsou vytrhány,
a vichr rve to poslední,
tu nad strništěm černé vrány
už krákají nad koncem dní.
Již smráká se a kde nic, tu nic,
již šero je, vše v úzkost mění
a ticho z loňských božských zvonic
hřmí děsem jako pomatení,
v němž prodléváme jako v úzu,
jejž doba naše přináší;
my známe všechnu lidskou hrůzu
jen z doslechu: Vždyť v rubáši
těch předpředloňských kronik smutných
o staletích už proběhlých,
o krutosti, zlu, vraždách „nutných“,
o válkách, běsech násilných,
zní o lidstvu tam pamflet hrozný!
Však ono ne se poučit,
jen z vinice chce trhat hrozny
a hmotný svět nad ducha ctít:
Vždy znova stejné hloupé frašky
bez ideálů, bez citu
si rozlévá až ze dna flašky
však pravdy není, není tu.
Dnes jako ovce jdeme s davem
za hlasem divně blábolícím,
jenž stíhán je i chráněn právem.
Saje krev nám, bledolícím,
a co jen může, rozebere
skrz dotace a restrikce!
I svobodu si s chutí bere!
Kdys chtěli jsme ji... Ne více?
