Hovnivál
Hovnivál
Opustil svůj palouk
ten trochu divný brouk,
že bylo tam málo potravy:
On totiž miluje fekálie,
na louce však nikdo nekálí je,
tak drze vlezl mi do hlavy.
Usadil se mi za víčka:
„Hádej, kde že je kulička!“
Tu jedna, tam jedna, tady víc.
Ač nejsem z těch, kteří hromaděj,
hromad je tu od něj habaděj
a ztratit v nich se lze jako nic.
Valí je tu jednu za druhou!
Jak poklad našel by pod duhou
tváří se a celý šťastný je.
Jakmile přemýšlím, zavětří,
že cosi voní už v povětří,
a ví, že zase si užije!
Domněnky, konstrukce, kruté lži,
až z toho straší mi ve věži
a on si uválí, co tak rád.
Mnohým on umí mě nakrmit…
Hlavně ať proboha není klid
a je co večeřet i snídat!
Někdy až ani nedutám,
když nejsem tady, ale tam,
v hlavě, kde vytvářím vlastní svět,
který tak podivně zapáchá
a já v něm, jak měl bych zaracha,
uválen začínám kulatět.
Každému brouk někdy do hlavy vleze
a směle rozvíjí své hloupé teze,
v kterých jsme vnořeni i mnoho let.
Jakmile však naše pozornost
přestane u nás být pouhý host,
tak pravda ukáže svůj vonný květ.
