Hrabě Ego
Hrabě Ego
Dva muži
v kočáře
jedou životem:
První jej bere
jako prostředek
k dosažení
cílů
a když není
podle jeho představ
rád ho nemá
druhý jej miluje
a přijímá
jako takový
Čtyřspřeží
řítí se hlubokou
nocí
nerovnou lesní
cestou
Znějí z něj
hlasitá
emočně nabitá
slova
hraběte
opilého mocí
Křičí
na kočího:
„Rychleji, rychleji!“
Ten
bledý strachy
z možného trestu
za neposlušnost
že upadne kolo
každým dalším
výmolem
že uštve koně
či se převrhnou
v tomhle vražedném
tempu
zatíná zuby
ostří zrak do deště
a větrem nese se
divoké práskání
biče
Hřebci hrůzou
z výprasku
s vypětím sil
ženou se za hranici
únavy
s pěnou u huby
nevnímají už
nic jiného
touží než utéct
a dělají to
dokud nepadnou
Šlechtic
uvnitř
barvitě líčí
svůj výklad
každého zvuku
zvenčí
a bez ustání žvaní
o včerejšku
a zítřcích
díky kterým
se cítí jedinečný
a oddělený
od ostatních
Kdekdo
mu to ve zdech
panského dvora
věří!
Tady ale sedí
pouze jeden
posluchač
jenž si je vědomý
co se teď
děje
a klidný
navzdory situaci
Vozka
věnuje pozornost
jen křiku:
neslyší onen
tichý
hlas
neboť o jeho
přítomnosti
ani neví
Dokud však hraběte
neumlčíme
budeme dál ujíždět
dnešku
jedinému prostoru
existence
bez jakýchkoli
iluzí
