Jenom se nezbláznit
Jenom se nezbláznit
Jenom se nezbláznit
Jak chceš
Ale slova nepřichází
Jiná než vždycky
Tolik se toho děje
Mezi lebečními stěnami
Temnějšími každým rokem
Nenapsat řádku
Kde mnozí stohy slov
Neříct ženě a přátelům
Čím vším –
Nevidět než na pár metrů
Na té cestě poznání a lásky
Nesdílet nadšení
V čem jsem tak sám
A ani po letech nebýt si jistý
Když tomu utíkám
Do cizích krajin
Ztratím se a nemám komu říct
„Pomoz mi
Protože neznám cestu“
„Proč sem chodíš,“ diví se
Jak jim vysvětlit –
Poznávám ten jejich svět
Chvíli mi připadá půvabný
Jenže opustil jsem
Sám sebe
A není cesty zpět
Kam vlastně:
„Domů“
Je jen iluze
A pak je tu Královna
Z jejího rozkazu
O hlavu kratší
Každý den
Utíkám jí
Schovávám se
Její pejsek
Na obojku s ostny
Uvnitř
Když si zamane
Vidím rudě
Poznám nepřítele (ukáže na něj)
Trhám i kňučím
Abych se jí zalíbil
Pak celý šťastný obskočím
Nastavenou nohu…
Přežívám
Kde mám naplno žít
Narážím
Vztekle buším do vrat
Bran a dveří
Neotvírají
Nedivím se:
Pošetilec
S tupým výrazem
V prázdných očích
Strnulost mrazivá
A pocit prázdnoty
Po bujném veselí;
Obvyklé vody mé
V samotě nebát se
A ještě pár dalších
Planých přání
Jimiž se konejším
Abych se vrátil
Alespoň na začátek
