Klamavé zdání
Klamavé zdání
„Hlavně aby
všechno
probíhalo v klidu,
pozvolna
a přicházelo to
postupně!
Po měsíci
zvratů
posledních pár dní
takových je:
zmizela dramata
a já přijímám
cokoli.
Změny jsou to
obrovské,
ale přitom
většina kulis
zůstala,
jak byly,
tak nač to
hrotit,
prostě co přijde,
to přijde.
Jen to nesmí
bolet!
Bolest totiž
devastuje tělo,
je nepříjemná
a zlá!“
promluvil muž
který rád klouzal
po povrchu
prázdných
slov
Ten druhý
pokrčil rameny:
„Často si chceme
myslet
to či ono,
a proto onomu
zdání
věříme.
Tím si snadno
v hlavě
vybudujeme
pohodlné zámky
iluzí
s labyrinty lží
v zahradách
a celami
uvnitř,
vypolstrovanými
blaženou nevědomostí.
V nich se držíme
mříží,
zíráme skrze ně
na všechno to,
co tam venku
odporuje
našim představám,
a pochvalujeme si,
jak se k nám
nedostane
ta bolest
ze střetu
s pravdou:
Umlčíme ji,
zamaskujeme,
ignorujeme,
mávneme nad ní
rukou…
A přitom
právě ona
vede nejrychleji
a neomylně
k probuzení.“
