Poezie Martina Honzáka

Monolog

Chtěl jsem

alespoň na chvíli

umlčet

svou mysl:

Prohání se

po mrtvých pláních

minulosti

boty zablácené

o oděv

ušmudlaný

vším

o čem se něco

domnívá

a co tak vidí

jen ona

A odtud bleskově

přechází

do iluzí

o různě vzdálené

budoucnosti

kde očekává

jakousi změnu

Vytváří tím

řetězící se

sebeklam

ve kterém se cítí

dobře

naplněně

a zaměstnaně

neboť ráda

stále něco řeší

Svým neustálým

monologem

velice důvtipně

komentujícím

cokoli

ji napadne

a vytvářejícím

objevné závěry

po nichž se uznale

plácá po zádech

se mi snaží

namluvit

že tak určuje

mou totožnost

Drží se jí

ze všech sil

a díky tomu

existuje

v různých časech

jen ne v tom

přítomném

v němž se ovšem

odehrává

nynější

a jediná opravdová

realita

Bude to zřejmě

tuhý boj

pomyslel jsem si

a musel se

pousmát:

Tyto verše

jsou totiž dalším

důkazem

její vynalézavosti

při hledání

cest

jak se dostat

ke slovu