Můj život
Co čin, to trapná onanie,
prázdnota a vnitřní svár
a dluh, co nic už nepokryje:
Duše mrtva! Hnus a zmar
rozlévá se v žilách temně
v rytmu tepů srdečních
a příčetnost hubí ve mně.
Hlas její už dávno ztich´,
zdali někdy mluvil jasně...
Slyšel jsem jej? Vyslyšel?
Pro ni psal jsem všechny básně,
v světa kraj však nevyšel,
ba snad ani z cely mysli,
ač jen jedem plní mě...
Léta už je smutkem zkyslý,
piju jej však povinně.
Nad věcí - už dávno tomu -
nejsem, jen se utápím.
Místo abych vyšel z domu,
civím do zdi nebo spím
a pak divné verše skládám
stále v stejném tématu.
To jediné neodkládám,
tím se nikdy nezmatu,
jinak zmaten jsem snad ve všem:
Co dál dělat, čím chci být,
jak se dotknout aspoň veršem
naděje, jak najít klid.
Přátelé to stěží chápou
v jakých žiju dramatech:
Medvěd jak by drtil tlapou
hruď mou a mně došel dech...
Duše moje, promluv, prosím,
ukaž, čím mě naplníš!
Pustý plevel v sobě zkosím,
opustíš-li svoji skrýš!
