Obhajoba
Obhajoba
Můj otec
se vší vážností
věří
negativním myšlenkám
jako by právě ony
určovaly jeho
identitu
a spoustu věcí
si komplikuje
dobrovolným
uvězněním
v nepřátelském
vesmíru
Odmítá však
změnu
a tak jen pozoruju
jak se nechává unášet
dramatickými
emocemi
které rostou
z onoho
smýšlení
a dokáže cokoli
vykreslit
černou tuší
na tmavé plátno
Nedávno jsem
komentoval
jeho postoj
před svou pětiletou
dcerou:
„On děda pořád
na něco nadává…“
Okamžitě jej však
hájila:
„Nene!
Děda je hodný!“
Já vím
že ano
a také
svým způsobem
milující
a starostlivý
Pokaždé
když na chvíli
procitne
z toho ošklivého
snu
tvořeného myslí
upře na mě
své skoro nevidoucí
oči
a v tom krátkém
okamžiku
uvědomění
si stěžuje
na signály
těla
které touží
po životě:
Říká
jak je stáří
ošklivé
že jenom
tloustne
pořád je mu
špatně
nevyspí se
každý den ho bolí
něco jiného
a vůbec ho nebaví
žít
