Tlení
Tlení
V čase rozpadu
první poslední
odváto v zapomnění
odvaha fuč
a jenom pomyslet
je nic než marnost
Nepřekročitelný stín
vlastních temnot
svazuje
ubírá
energii
tiché tlení
v polobdění
překreslí skutečné
na parodii možností
V hlavě vichřici
jež rozfouká to něžné
do ostnatých drátů
vlastních omezení
nemožnost sdělení
frustruje
k uzoufání
a povrchnost
malých cílů
činí je nemožnými
o těch velkých
ani nemluvě!
Odcizení
ve vztazích
vkrádá se
do malých slůvek
jež zuby cení
a pokoušou
jen co natáhneš dlaň
k pohlazení
jizvy se zacelí
ale stejně už
váháš
a v očekávání bolesti
dotekem šetříš
Co dříve těšilo
nyní vyčerpává
a změna pro změnu
není šťastná volba
říkáš si
jenže bez nádechu
tísníš se v koutě
ostří na krku
zařezává se
do kůže
hlouběji
než je snesitelné
a teplo krve
v čůrcích stéká
po hrudi
